Do nikam recenze

Oč v této poémě běží? Unavený a zmatený starý Bůh, který nás vyhnal z ráje, už vyhnal z ráje i sám sebe. Celé lidstvo je mezitím na útěku. Vypravěčka se navzdory touze zůstat na milovaném místě, kam z útěku už nebude návratu, nechává vtáhnout do samého středu exodu, aniž tuší, před čím nebo za čím se utíká. Jde o hlad? Žízeň? O vypátrání ztraceného Boha, podobně jako v různých věroukách ukrývajícího se tu v převlecích? „Strach jako stín až sem se za mnou táh / tajím dech puls jde tence přetence / jsme obutí jen ve svých šlápotách / každý z nás už má status běžence“ – to je jedno ze zachovaných svědectví o davu, který postupuje čím dál pustšími krajinami s domy i chrámy roztrhanými na kusy. Lhostejně šlape v útržcích cizích i vlastních příběhů. Jen chvílemi se jeho cesta prosvětluje vzpomínkami na už neexistující místa na zemi. Věřme, že v závěru autorka jako přímý účastník děje naznačí ze smrtonosného pochodu únikovou, snad přece jen ještě možnou cestu ven. Knížku doplňuje 14 vesměs barevných ilustrací Vojtěcha Kemennyho, který s Janou Štroblovou spolupracoval také na předcházejícím titulu s názvem Odstíny světla.... celý text