Životní scénáře jako zpovědní zrcadlo (Radkin Honzák)

recenze

Jsem „nepřítelem pathosu a kravských barvotisků, mám hrůzu z modlitby, jež páchne operou...,“ tak to
kdysi napsal Nezval, dokud byl básníkem. Chtěl bych vás tímto citátem uvést do knihy, která po létech
naplňuje ideály Erica Bernea a Mavin Klein(ové).
Životní scénáře Ivany Veltrubské je, podobně jako Jak si lidé hrají, kniha pro lidi. Nejen pro
odborníkové, jak se správně říká, ale pro lidi, kteří mají trápení. Je srozumitelnější než Berne, míň
akademická a řekl bych, že je stravitelnější než obě slavné knížky (z nichž okrem jedna bola preložena
do slovenčiny) Mavis Kleinové (ač mě Mavis Kleinová okouzlila i jako astroložka).
Ivana je kouzelná vypravěčka a na lidi se lze nachytat, i jako psychoterapeuti, protože to jsou lidi jako
my.
Nevím, zda si každý dokáže připustit, že běhá v neurotickém trojúhelníku
SPASITEL–OBĚŤ–PERZEKUTOR, ale během četby si uvědomí, jaké na sebe upletl sítě.
Musím říct, že jsem dnes vyrazil dech člověku, kterého jsem se zeptal: Proč se chováte tak, abyste se
mohl vždycky večer sám zpohlavkovat?
V tom je podstata životních scénářů. Je lepší (?), když se zpohlavkuju sám, než když mi namlátí Osud? Je
to prašť jako uhoď. Ode mne je to každodenně, od osudu jednou za čas, ale ve velkém.
Životní scénáře jsou jako kniha něčím, čím kdysi bývalo zpovědní zrcadlo: zrcadlem pro každého z nás.
Ivana – navíc jako zkušená terapeutka – nás netříská po hlavě, ale jemně upozorňuje.
Ta kniha stojí za čtení a ne, že všechno, co čtu, doporučuju.
https://www.pritomnost.cz/2022/06/20/zivotni-scenare-jako-zpovedni-zrcadlo/

Komentáře (0)