Zásadní próza makedonské literatury

recenze

V Jugoslávii skončila druhá světová válka. Sirotek Lem je umístěn do domova, který před válkou sloužil jako ústav choromyslných. Zařízení je však spíše pracovním táborem pro děti padlých nepřátel, kde jsou děti tvrdě převychovávány v duchu tehdy panujícího Stalinova kultu osobnosti. Jednoho dne do sirotčince přivedou tajemně vyhlížejícího chlapce Isaka. Lem se k němu přimkne jako ke své poslední naději na přežití v krutých podmínkách lágru, jenž je spolu s neutěšenou situací ve válkou rozvrácené zemi nahlížen očima dětských hrdinů…
Tak by se dal v krátkosti naznačit děj „krátkého“ románu či spíše novely Ohromná voda (Големата вода; 1971) jednoho z nejoriginálnějších a nejosobitějších makedonských prozaiků ŽIVKA ČINGA (1935–1987), který upoutal čtenáře stejně jako odbornou kritiku již svými prvotinami, sbírkami povídek Paskvelie (Пасквелија; 1961) a Nová Paskvelie (Нова Пасквелија; 1965). V těchto povídkách se kraj Čingova mládí, Ochridsko, přetváří v poloskutečnou a polovybájenou Paskvelii, místo, kde se střetává minulost se současností, pověry a předsudky s novou skutečností, realita se snem, tvrdý život uprostřed kamenitých hor s krásou přírody. A všechny konflikty jsou o to ostřejší, že jde o Balkán, kde slunce pálí silněji, a jsou tedy ostřejší i hranice mezi světlem a stínem. Přestože Čingo vydal ještě řadu povídkových knih, novel, divadelních her i románů – některé čerpají z prostředí makedonské emigrace v Austrálii –, nejvýraznější prací zůstává Ohromná voda, přepracovaná v roce 1974 do podoby divadelní hry Zeď, voda (Ѕид, вода). Próza, do značné míry opět plně v intencích poetiky magického realismu, je časově lokalizována do prvních poválečných let, do dětského domova pro bezprizorné děti, kde је realita neradostného života a bezduché discipliny za neprostupnou zdí – zdí v přímém i přeneseném slova smyslu – vyvažována snem, snem o „ohromné vodě“. Přítomnost této „ohromné vody“ – je na čtenáři, co si za tímto pojmem představí, zda symbol života, volnosti, nejtajnějších tužeb, či obyčejného lidského štěstí – ústřední dvojice hlavních postav Lem a Isak ve chvilkách štěstí cítí, v období beznaděje ji postrádají a marně hledají, neboť je pro ně, neustále jim unikajíc, nepolapitelná, neuchopitelná a nedosažitelná… Osobitou atmosféru románu vytváří právě ono spojení reality viděné často tvrdě až krutě s citlivým a jemným lyrismem fikce a touhy, která dává životu sílu a smysl.
O vydání novely usilovala překladatelka Ludmila Nováková (1932–2008), renomovaná bulharistka a makedonistka, již v 80. letech minulého století, avšak pro narážky na stalinismus bylo tehdejší vydání knihy nemyslitelné, po Listopadu 1989 zase citelně poklesla produkce uměleckých překladů z oblasti bývalé Jugoslávie.
Jako zajímavost zbývá dodat, že pod názvem Velká voda (2004) přišla do českých kin (česká premiéra 21. dubna 2005) filmová adaptace této prózy, vzniklá v koprodukci Makedonie, Česka a Slovenska. U nás působící režisér makedonského původu Ivo Trajkov odolal rozmělnění předlohy v sentimentálně laciné melodrama a podařilo se mu dosáhnout přirozenosti a spontánnosti projevu ústředních dětských hrdinů stejně jako věrně, bez zbytečných vnějších efektů vystihnout a zprostředkovat celou etickou hloubku a sílu Čingova podobenství o přátelství, zradě a schopnosti odpustit nejen druhým, ale především sobě.

Komentáře (0)