Vítr z hor
recenze
Vítr z hor (2019)
/ knihojed
Vymyšlený svět, vymyšlené bytosti, pohádkový příběh překypující postavami stojícími na obou stranách jasně vymezeného bitevního pole dobra a zla, pravdy a lži, lásky a nenávisti... Tak nějak by se dal jednoduše charakterizovat román Vítr z hor.
Následující řádky jsou mojí první recenzí zveřejněnou prostřednictvím internetu, prosím tedy o shovívavost. Stejně shovívavý se budu snažit být i k autorovi knihy, o níž píšu.
Pokud jsem výše uvedl, že se jedná o pohádku, není to zcela přesné. Jedná se pochopitelně o fantasy, v takovém tom pompézně heroickém pojetí, s čímž ladí i výrazové prostředky. Tak dobře, začnu hned vypravěčským stylem. Připadá mi jako částečně opracovaný diamant. Fazety je nutno ještě vybrousit do lesku, ale velmi dobrý základ tu je. Pisatel si hraje s jazykem (byť poněkud akademickým stylem), získává z něj působivou obraznost. Úplně cítíme, jak ta zima mrazí, jak ostré jsou vlčí zuby, jak hřmotní a rozzuření jsou chortojové, jak cyničtí a sexuálně nadržení jsou služebníci Temna... a tak dále. Text je dobře čtivý i díky vhodně volenému slovosledu, s nímž to nebývá vždy až tak jednoduché – vím to z vlastní zkušenosti. Velice dobře je provedená jazyková korektura. Často se mi stává, že u odfláknutých knih vyskakují hrubky, překlepy a chybějící slova jako čertíci z krabičky. Tady ne. Tady to nedrhne. Co trochu drhne, jsou některé formulace a lehce nevyrovnaná slovní zásoba. Na jednu stranu zajímavý výběr výraziva, na druhou stranu opakující se stejná slova. Na stylistické redakci bude příště potřeba ještě trochu zapracovat.
Námět je vcelku jednoduchý a v hlavních aspektech předvídatelný. Klíčové figury? Prchlý otrok, s vidinou pomsty hluboce zakódovanou v mozku. Statečná horalka, která se ho ujme ve stavu, který by 99,9 % normálních jedinců nemohlo přežít. Ale ona ho samozřejmě vrátí životu. A tak jí tento nezničitelný nadsamec, tento Steven Seagal křížený s Brucem Willisem, může tuto službu oplatit doslova sebevražednou výpravou do nepřátelského tábora, aby ji vysvobodil z otroctví (pracovního i sexuálního).
Román má otevřený konec s jasnou deklarací, že čtenáře čeká pokračování. S tím ostatně souzní i titul knihy naznačující, že se jedná o úvodní část cyklu. Tak uvidíme, jak se autorovi povede jeho ságu rozkošatět.
Suma sumárum: hezky se to četlo, člověk nemusel přemýšlet nad tím, zda tomu má věřit nebo ne. Pro mě: oddechovka bez velikého myšlenkového přínosu. Asi bych si takovou knihu sám nepořídil, ale na druhou stranu vím, že existuje silné čtenářské zázemí, které literaturu tohoto typu vyhledává. A co vím, tak to většinou bývá o hodně slabší materiál než Vítr z hor.
