Šumavou po způsobu Jaromíra Komorouse
recenze
Šumavka (2015)
/ Jakoflex
"Zapřahej, vozko! Jedu si pro ni. / Napij se po hrdlo, ovsa dej koním! / Čeká nás pouť od mrazů do mrazů. / Pouť hvězdných manýrů, tajemných úkazů... / Vtkala si do vlasů šuma, / stehna sluncem pozlatila / a tělo své rosou stříbří. / V pohledu příslib!" (J. Komorous: Odhodlání)
Mimo klávesnici a mimo monitor jsme si na to dali ruku: nebudeme pět nekritické pajány, nebudeme nepřístojně hanět ty tři, jejichž jména vždy zůstanou ozvou na přírodní lyriku Šumavou pokřtěnou. Pokřtěnou, žel v generacích čtenářů jen kolísavě pamatovanou.
V roce (1937), kdy se ve farnosti na Tanaberku u Všerub na dvacet let ujal administrátorství kněz a opěvovatel přírody Václav Sládeček, v tom roce na Nové Hospodě u Skránčic spatřil světlo světa Rudolf Mayer. Zatímco... Zatímco vlašimského rodáka Augustina Kaplického, pseudonymem Jaromíra Choda (*1854), osud přivedl do zapadlých osad ve stínu šumavských hřbetů skrze České Budějovice a Písek a Domažlice a Klatovy.
Augustina Kaplického si Prozřetelnost povolala na onen svět ve dvacátém století (+1918). Dvacáté století to bylo, které přivedlo na svět Jaromíra Komorouse (*1951), textaře, básníka a publicistu. V Plzni to bylo.
Jaromír Komorous svými slokami oslovuje už i druhé desetiletí století dvacátého prvního.
Samostatné básnické sbírky uveřejnil plzeňský rodák zatím čtyři. A je to ta čtvrtá, která připsala jméno Jaromíra Komorouse do adresáře pěvců Šumavy. Básník ji pojmenoval na Šumavku a vydala mu ji (2015) plzeňská NAVA - Nakladatelská a vydavatelská agentura.
Plzeň(-sko) konce dvacátého století a začátku století našeho samozřejmě hýčká mezi poety i hvězdná jména, která s funkcemi šťastně spojena, mediálně setrvale zvýrazňována, takže a zkrátka v literárně-společenském kontextu upřednostňována. Nemáme ovšem dojem, že by byl Jaromír Komorous přijat mezi takové. Ty vyvolenější. Naopak máme ten pocit, že teprve v posledních letech v Komorousovi dostihl básník rockera a folkaře, aby v patnáctém roce dal vlastní formě psaného básnickému rocku zaznít ve sbírce Hučáky.
Jenže nám jde přes to všechno o sbírku Šumavka: tou Jaromír Komorous předčil leccos z toho, co dosud bylo o Šumavě psaným slovem vytvořeno. Komorous přivedl poezii o horstvu od Všerub na jihovýchod se vlekoucímu do netradiční umělecké roviny, hodné třetího věku. Proč jsme o tom přesvědčeni?
Komorousova sbírka namnoze je dílem milostným. Už emotivní pojmenování na Šumavku dává tušit na místě horstva ženskou bytost, a také že v Komorousově podání je Šumavka synonymem pro substantivum žena! Jde o to, že Komorousova obraznost a smysl pro skrytý dvojí význam dovolí potkat tu Šumavku milenku v básni Nikdy nekončící cesta
("Na boku rozkvetlé ženy / usnul jsem, psanec unavený, / s tepichem jetele za víčky. // V monotónních tónech čmeláků a včel / pro ortel svůj jsem nedošel. // Držím se už i malíčky, / prohlubujíc svou vinu. // Pro lásku na mizinu, / nepřipraven k očistě, // za krásou, v louku rozprostřenou, / kráčím, byť po kolenou. / V ruce čtyřlístek."), jinde dokonce Šumavku erotickou, když ta: "Vykasala sukni utkanou z mlh. / Nabídla pohled pod spodničky, / pavoučí krajky do půli stehen, / provlhlý šťávou vrch." (Provokatérka)
To, co zvýrazňuje v Komorousově útlé knížce literární jemnocit, je fotorukopis Kateřiny Jonášové. V Jonášové potkal Jaromír Komorous uměleckou partnerku s vytříbeným vkusem a dovedností vést dialog ať s tou, ať s onou básní a třeba jen strofou. Snad jen fotografie na straně třicáté druhé působí otřepaně, v kontextu fotografické kultury i kýčovitě.
Nicméně co ještě dalšího dovede Jaromír Komorous?
Výmluvné je, že básník umí vnést do svých útvarků témata společensko-historická (z těch nejčastěji především truchlivá), aniž by básně násilně deformoval na torza jen kdysi lyrického. Z příkladů toho je báseň Šumavská Madona, z které citujeme: "Slunce ji obléklo do šatů / z paprsků, cezených stromy. / Ohnutí diktátem obratu / oscilujem kolem nuly, / zoufale čekajíc, že kladně zbytní, // jak povříslo z ostřice, zkroucené / pnutí. Posbírat vůli, / rozmetat beznaděj / a čísla do zkrocené otepi. // Ráno ji vyčepí, / jako pokaždé v řadě."
Ba ani upadlé a odpudivé, ba ani to vrchovatě tristní, kdy autor evokuje neslitovnost a zrůdnost sériového vraha, Šumavku v Komorousových očích nediskvalifikuje: "Sýček už v koruně po noci přistál, / do služby hlásí se káňata. / V čachrovské hospodě proplachují trubky, / k silnici do Bavor trousí se čubky. / Šumavská zem je zaťatá. // Jen v lukách zválené dolíky lásky / žalují o nočních soubojích. A konipásky, / zdrobnělé zelenožluté šašíky, / uvádějí v nepochopitelný úžas. / Ale pořád to není nahlas. / Duní jen mírovské kachlíky." (Roubalův odkaz).
Říkáme diskvalifikovat a řekneme diskvalifikovat sotva kdy může, protože: "Ta krajina umí být hladem i žízní, / školou i hospicem navěšenců, / štěstím i jejich trýzní // a ze všeho nejvíc sama sebou. / Když z mlh se zvedají naježené hřbety, / přikládám koudel k věčnému ohni / a z kanónu pálím hold. Na lafetě květy." (Z protokolu) autor: Miroslav Vejlupek
Šumavka
Jaromír Komorous
Poezie, zabývající se celoživotním nadšením až láskou k horstvu na jihozápadě Čech. Autor dává svým veršům až milostnou podobu, ano, ten kraj Šumavy je zde synonymem ženství. více