Rychlokurz geniality aneb Jak se rychle minout cílem
recenze
Rýchlokurz geniality: 42 otázok a odpovedí, ktoré vám pomôžu pochopiť dnešný svet (2022)
/ filosof
Tato kniha mi v lecčems připadá podobná jako kniha „Dobrý život ve stínu konzumní společnosti“ od Tomáše Hajzlera. Jedná se o jakýsi pokus (a z mého pohledu bohužel nepříliš vydařený) zorientovat se trochu v tom dnešním složitém světě a vypíchnout, co je v té nekonečné změti informací, které nás obklopují (a často přehlcují), důležité a jak prožít v posledku šťastný, spokojený život.
Bohužel, obě knihy vycházejí z nekritického předpokladu, že nejlepší odpověď na otázky, které si oba autoři kladou, nám může dát moderní empirická (tj. na zkušenostech postavená) věda, a obě se to snaží dost nešikovně naroubovat na Aristotelovy myšlenky (i když každý trochu jinak).
Kvůli tomuto „myšlenkovému zkratu“ ho proto ani nenapadne zamyslet se nad tím, jestli je empirická věda vůbec kompetentní rozhodovat klíčové neempirické otázky jako je např. (ne)existence pravdy, morálky, duše či boha, příp. smysl a cíl lidského života. Jak může s jistotou tvrdit, že podobné metafyzické jevy neexistují - že celek reality se skládá výhradně jen z empirické části (tj. té části, která je přístupná našim zkušenostem, resp. smyslům)? Chceme-li ve svém životě odepsat pravdu, morálku, duši či boha a postavit svůj život čistě jen na empirických poznatcích, pak bychom pro to měli mít setsakra vážný důvod, protože jinak riskujeme, že se možná (přes všechny ty skvělé poznatky, které nám empirické vědy zprostředkovávají) zcela mineme pravým cílem našeho života.
Empirické vědy zachycují pouze empirickou (tj. zkušenostně postihnutelnou) část reality. Co když ale člověka tvoří i něco, co pouhou zkušeností postihnout nelze? To je otázka, kterou bychom bez důkladného prověření neměli tak rychle shazovat ze stolu. Problém empirických vědců (tj. moderních fyziků, chemiků, přírodovědců, psychologů, sociologů, ekonomů a dalších) je v tom, že zcela nekriticky tvrdí, že člověk není nic jiného než soubor jakýchsi bio-psycho-socio jevů (tj. že se skládá pouze z „fyzické vrstvy“). Tito vědci tedy empirickou část reality považují za celou realitu, aniž by si ve své omezenosti byli schopni připustit možnost existence neempirické (metafyzické) části reality. Empirikům tedy (kvůli jejich omezení se čistě jen na empirické zkoumání) může část (a třeba zrovna podstatná část!) reality unikat. Jak například ze závěrů biologa o struktuře buněk či povaze nervových vzruchů plyne, že neexistuje duše (tj. jakási centrální řídící jednotka)? A co když je zrovna tato duše (tj. tento „centrální procesor“) klíčovým, určujícím prvkem člověka? Co když mozek není původcem (zdrojem) myšlení, ale pouze jeho nástrojem ... podobně jako původcem hudební skladby není hudební nástroj (který ty krásné tóny vyluzuje), ale hudebník, který ten nástroj „obsluhuje“? Odepíšeme duši jen proto, že ji nejsme schopni empiricky postihnout? A neexistuje třeba jiná (než empirická) metoda, jíž by bylo možné existenci duše racionálně dokázat? Co třeba logické uvažování?
Aniž by si tedy autor položil na úplném začátku svých úvah tyto klíčové otázky, uvěří zcela nekriticky a dogmaticky modernímu (rozuměj „módnímu“) názoru, že celá realita je tvořena pouze empirickou vrstvou a že jediným, kdo je kompetentní nám vyložit pravdivý obraz světa a člověka, jsou moderní vědci (resp. empirické vědy).
Tento předpoklad je však nejen nerozumný, ale i mylný, protože už tak prostá „věc“, jako je lidská myšlenka, je věcí metafyzickou, která se empirickými metodami příliš dobře (tj. ve své podstatě) zkoumat nedá. Ano, dá se empiricky zkoumat ve svých praktických projevech (tj. na povrchu), nikoli však ve své podstatě. Podobně je tomu i s tak základní otázkou, jakou je otázka (ne)existence pravdy, morálky, duše, života či boha. Všechny tyto „věci“ jsou metafyzické, tj. empirickým vědám z principu nepřístupné. Máme je proto odepsat? Copak ale právě lidský rozum není nástrojem, který je schopen zkoumat i tyto metafyzické skutečnosti? Stačí dokázat existenci jediné metafyzické (neempirické) věci, a celý empirický domeček se vědcům (kteří pokládají empirické vědy za jediné relevantní metody zkoumání reality) zhroutí.
Nabízím tedy následující racionální úvahu k dokázání existence pravdy:
1) Skeptici popírají možnost jistého poznání (jinými slovy tvrdí, že pravda neexistuje).
2) Jejich tvrzení je buď pravdivé, nebo nepravdivé.
2a) Je-li pravdivé, pak to znamená, že [je pravda, že] pravda neexistuje.
2b) Je-li však nepravdivé, pak to znamená, že [není pravda, že] pravda neexistuje.
3) Ať tak či tak, existence pravdy je tím nezvratně potvrzena (čili pravda existuje).
Nejedná se o žádný sofistický výmysl, ale o prostou racionální úvahu založenou za logických argumentech.
Každý člověk (bez rozdílu!) pokládá všechna (!) svá tvrzení za pravdivá (= shodující se s realitou). Dokonce i ten, kdo to popírá. Nevěříte? Pak si udělejte jednoduchý test: Tvrdíte-li, že pravda existuje, pak jste zastánce existence metafyzické části reality, protože pravda není empirickým jevem. Tvrdíte-li opak - totiž, že pravda neexistuje, pak ve skutečnosti tvrdíte, že [je pravda, že] pravda neexistuje (jinými slovy, jste bytostně přesvědčeni o tom, že je pravdivé minimálně to vaše tvrzení o neexistenci pravdy). A tvrdíte-li, že nevíte, zda pravda existuje - že si tím nemůžete být jisti, pak i v tomto případě s pravdou nevyhnutelně počítáte, protože tím vlastně tvrdíte, že i to vaše váhání je něco skutečného (něco, čehož existencí jste si jisti ... jinak byste totiž netvrdili, že [je pravdou, že] to nevíte).
Čili každé tvrzení (bez výjimky!) si činí nárok na pravdivost (ať se vám to líbí nebo ne). Jinými slovy, pravdivostní hodnota je nutnou součástí každého tvrzení (názoru) => každé tvrzení je buď pravdivé nebo nepravdivé. Bez pravdy se nedá žít. Zkuste například důsledně (!) pravdu ze svého života odbourat => cokoli řeknete, bude třeba okamžitě popřít: „Miláčku, miluju/nemiluju tě“ (= je to pravda, a zároveň to není pravda). Tenhle dům mi patří/nepatří. Chci/nechci výplatu ... atd. Neexistuje-li pravda (tj. spolehlivé přesvědčení o tom, že se můj názor shoduje s realitou), nedá-li se na žádné naše (ani cizí) tvrzení spolehnout [jako na pravdivé], pak se kompletně rozpadá lidské myšlení i celá lidská společnost. Bez pravdy není možné cokoli myslet, ani se s kýmkoli na čemkoli domluvit! Fakt, že dokážeme myslet a komunikovat s druhými, existenci pravdy jen potvrzuje.
Na tomto jednoduchém příkladu je (doufám) vidět, jak nerozumné je popírat metafyzickou část reality. Podobně bych mohl pokračovat i s dokazováním existence dalších metafyzických skutečností, jako je morálka, duše či možná dokonce bůh, což jsou dnes všechno téměř sprostá slova (či přinejmenším fosilní pozůstatky lidského dávnověku). Ano, dnes je moderní neempirickou část reality popírat jako něco nesmyslného. Když se ale nad tím poctivě zamyslíme, možná zjistíme, že takové počínání je opravdu hloupé a nesmyslné. Podřízneme-li si pod sebou větev pravdy a morálky, pak svět, ve kterém budeme žít, bude možná moderní, ale zcela jistě přestane být místem vhodným pro život lidských bytostí. Tak dalece však samozřejmě autor své myšlenky raději nedomýšlí.
Tohle tedy bylo mé zdůvodnění, proč je podle mě autorův výchozí předpoklad mylný. A vychází-li někdo z mylného předpokladu, těžko mohou být pravdivé jeho pozdější závěry, které z tohoto předpokladu v dalších částech knihy vyvozuje. Neboť jak říkali jistí dávní (z dnešního pohledu „fosilní“) filosofové: „Malá chyba na začátku se stane velkou na konci (tj. ve svých důsledcích)“.
Rýchlokurz geniality: 42 otázok a odpovedí, ktoré vám pomôžu pochopiť dnešný svet
Ľudovít Ódor
Na prahu ďalšej technologickej revolúcie, vážnych následkov klimatických zmien a vo víre svetových megatrendov, ako je starnutie populácie či deglobalizácia, je úplne jedno, či niekto vie vymenovať všetky dôležité priem... více