Recenze: Mareš, M., Výborný, J.: Militantní demokracie ve střední Evropě

recenze

Více jak dvousetstránková kniha autorů Mareše a Výborného se zabývá problematikou militantní nebo také bojující demokracie ve střední Evropě. Fenomén tzv. militantní demokracie se v době akcentace lidských a občanských práv jeví přinejmenším jako problematická část státní politiky ve vztahu k těmto právům. Monografie se skládá z devíti kapitol, z nichž osm z nich je věnováno deskripci militantní demokracie v zemích střední Evropy (Německo, Rakousko, Česká republika, Slovensko, Polsko a Maďarsko). Pouze jedna kapitola je věnována tzv. konceptualizaci militantní demokracie, jejíž součástí je i podkapitola zmiňující kritiku této státněpolitické doktríny ze strany odborné veřejnosti, ale i politických aktivistů.

Monografie byla mnohými odborníky očekávána (jako první publikace věnující se tématu militantní demokracie v ČR) spíše jako dílo, ve kterém bude rozvedena politická filozofie a teoretická východiska konceptu militantní demokracie , autoři se však věnují deskripci doktríny militantní demokracie ve jmenovaných zemích střední Evropy a toto schéma aplikují i na ty země, kde se o militantní demokracii, tak jak je chápána a stanovována zejména vzorovým modelem v SRN, nejedná (především je možné významně pochybovat o Maďarsku a Polsku). Lze tedy tvrdit, že monografie nepodala ucelený pohled na významný nástroj některých evropských liberálních demokracií k potírání tzv. antidemokratické opozice, ať už domnělé či skutečné, ve smyslu širší analýzy politické filozofie této preventivně-represivní doktríny.

Z politologického i právního hlediska je militantní demokracie pouze jistou formou demokracie, avšak jen v určitém politickém rozměru – díky parciální funkčnosti a dosahu na marginální část společností středoevropských států, neboť je nástrojem ke kontrole, regulaci a eliminaci ideologií a aktivistů, kteří buď částečně, anebo zcela zavrhují systém liberálního parlamentarismu. Zvláštností militantní demokracie je rovněž podezření, že se soustředí pouze na regulaci pravicového extremismu a levicový extremismus má mnohem více veřejného prostoru a možností působení a z dosahu prevence a represe militantní demokracie je vyňat (existence komunistických stran a jejich zastoupení v zastupitelských sborech na národní i evropské úrovni ve jmenovaných zemích). Tato „zvláštnost“ může mít za následek oprávněné obavy o jednostrannou ochranu demokracie pouze před pravicovými extremisty (různé podoby neonacismu, neofašismu, nacionalismu a autoritativních systémů vládnutí ). Selektivní přístup může rovněž naznačovat zapojení extremistické levice do tvorby realizace militantní demokracie. Jedná se o domněnky s oporou v sociální realitě, které však nebyly doposud konceptualizovány.

V kapitole, kde autoři skromně popisují ontologické zdroje militantní demokracie, najdeme zmínky o kořenech militantní demokracie již v antickém Řecku, dále klasiky politické filozofie 18.–20. století, od kdy můžeme datovat nástup kapitalismu, úzce související se současnou podobou liberálního parlamentarismu jako takového.

Za důležité považuji uvedení myslitelů Carla Schmitta a Karla Loewensteina. Oba vycházejí ze zcela odlišných metapolitických axiomů, avšak instrumentalizace jejich myšlenek může působit podobně, ne-li stejně. Schmittův etatismus a z něho vyplývající decizionismus, s kořeny v římsko-katolické ekleziologii, který je nadřazen politickým ideologiím (nikoli ideám) u Loewensteina samozřejmě nenalezneme. Právě tyto dva autory a jejich díla by bylo vhodné rozvést pro lepší pochopení existence militantní demokracie, bohužel toto v monografii Mareše a Výborného absentuje. Již tradičně jsou v rámci brněnské politologické školy uváděni němečtí autoři Backes a Jesse, kteří se soustředí na vymezování pojmu a působnosti militantní demokracie. Jejich modely militantní demokracie jsou často v modifikované podobě transponovány i na české podmínky (na základě podobnosti sociální reality ČR a SRN?).

V teoretické části se rigidně vychází z premisy, že liberální parlamentarismus je roven velmi problematickému a v poslední době také více konfliktnímu pojmu svoboda (tedy méně konsenzuálnímu ve smyslu původnosti, rozsahu a smyslu). Tento předpoklad vytváří dojem axiomu, což zrovna demokraticky nepůsobí. Příčiny existence liberálního parlamentarismu a snahy jeho institucí o maximální konzervaci a ochranu lze nalézt u osvícenského myšlení, moderního protestantismu a ateismu či vzniku kapitalistických (buržoazních) společností, které byly záměrně nivelizovány pro lepší mobilitu pracovních sil a komodifikaci veřejného života. Je tedy militantní demokracie strážkyní svobody nebo strážkyní partikulárních hospodářských zájmů?
Odtud směřuje výtka ke stručnosti konceptualizace pojmu militantní demokracie ve druhé kapitole.

Třetí kapitola pojednává o militantní demokracii (ochraně demokracie vůbec) v Německu. Popisuje doktrinální souvztažnosti, východiska a aktéry. Principiálně vychází z nutnosti ochrany demokracie před režimy, jako byl národní socialismus (12leté období Zeit des Nationalsozialismus).
Německo je klasickým případem selektivního přístupu (který je úhelným kamenem militantní demokracie v celé střední Evropě) k aplikaci metod militantní demokracie; na jedné straně potírání veškeré propagace národního socialismu a na straně druhé tolerování propagace režimu, který existoval v Německé demokratické republice (komunistický režim vlády jedné strany). Existence „neonacistické“ Národnědemokratické strany Německa (která je nejspíš infiltrována agenty německé kontrarozvědky Bundesamt für Vervassungsschutz) a její participace na politickém životě Německa je podmíněna distancováním se od národního socialismu. V případě nástupkyně východoněmecké Sozialistiche Einheitspartei Deutschlands, Die Linke, je sentiment k režimu v NDR (verbální přihlášení se k vymoženostem socialismu) nesankcionován. Mareš s Výborným se tomuto přístupu na obecné rovině ani jeho bližšímu vysvětlení příliš nevěnují.

Ve čtvrté kapitole je probírána militantní demokracie v Rakousku, jejíž struktura a teleologie má stejný záměr jako v Německu – ochrana před restaurováním reziduí národního socialismu (selektivní přístup). Rovněž zde najdeme instrumenty a aktéry, stejně jako problematiku existence pravicově-populistických stran FPÖ a přidruženou FPK v Korutanech, které mají stabilně poměrně dobré volební výsledky. Strany však nekritizují liberální parlamentarismus, ale pouze konkurenční politické ideologie v rámci samotného diskurzu.

Pátá kapitola je věnována tradicím a základním hodnotám ochrany demokracie v České republice. Kapitola má stejné náležitosti jako další kapitoly věnující se popisům militantní demokracie v jednotlivých zemích. Tradice militantní demokracie v ČR je odvozována od politiky ochrany ústavy ČSR v letech 1918–1938 a potom na denacifikačním a antiněmeckém úsilí poválečné vlády a následných 40 let diktatury proletariátu. Akademická schémata i praktické postupy či přístupy jsou velmi často přijímány od německého modelu streitbare Demokratie.

V šesté kapitole najdeme deskripci stavu militantní demokracie na Slovensku, která se v mnohém podobá České republice a Německu, jak autoři správně uvádějí. Jednak z důvodu existence společného státu Čechů a Slováků a rovněž dominantnímu teoreticko-metodologickému vlivu SRN v této oblasti.

Sedmá kapitola (o Polsku) hovoří o specifické historické zkušenosti polských občanů s nacismem a komunismem a silným vlasteneckým cítěním, které v určitých aspektech může naplňovat rysy nacionalistického extremismu, vůči kterému je ze strany veřejnosti i státu jistá tolerance, neboť z kvantitativního hlediska se nejedná o marginální politické skupiny.

Osmá kapitola, věnující se Maďarsku, naznačuje, že tolerance společnosti a státního aparátu vůči tamním extremistickým skupinám (v našem případě pouze pravicověextremistickým) je v určité blízkosti spíš s identifikací. Současná politika Maďarska je pravicově vyhraněná a politické ovzduší ovlivňuje i krajní pravice zastoupená v parlamentu na národní i evropské úrovni (Jobbik). Jsou diskutovány i změny ústavy a posuny od liberálního parlamentarismu k blíže nespecifikované formě demokracie (k jedné změně ústavy již v Maďarsku došlo). Maďarsko má silnou antiliberální tradici projevující se i v současnosti a v případě této země postrádá smysl aplikovat schéma militantní demokracie.

Celkově lze říci, že publikace Militantní demokracie ve střední Evropě neměla ambici být politickofilozofickým příspěvkem k veřejné diskuzi o tomto pojmu, který kvůli svojí koncepci působí často jako protimluv, ale je spíše deskripcí současného stavu profylaktických a represivních postupů vůči razantním kritikům liberálního parlamentarismu. Na počin zabývající se hlubším zamyšlením si v naší vlasti ještě počkáme.

Michal Ševčík

Komentáře (0)