Poslední nadechnutí neurazí a zaujme

recenze

V českém rybníčku audioknižního nakladatelství se objevila rybička. S několika málo kousky krimi, fantasy a pohádek jsem ji snadno přehlédla. Mám totiž oči jen pro jednu službu, která se specializuje na poslechové zážitky, a tak pro zamilovanost nevidím jiné. Když mne tedy oslovil Čech, že má malé české audioknihkupectví a zda bych jej (nebo spíše jeho produkty) nechtěla vyzkoušet, mrkla jsem na web. Jedna krimi mne zaujala. Pán mi poslal knih více. jednou z nich, které jsem pak celý víkend (cca 17 hodin) poslouchala, byla i audiokniha Poslední nadechnutí, kterou napsal jiný Čech - Václav Křivanec.

K čemu ten vatovitý úvod? V rámci celé redakce Knižní díry se snažíme, mimojiné, pomáhat českým tvůrcům s přibližováním jejich děl čtenářům a posluchačům. Trh je zaplaven zahraniční literaturou, najdete doporučení na Instagramu, Facebooku i YouTube - ale málokdy na českou tvorbu. Proto když můžeme, chceme podpořit i své krajany.

Poslední nadechnutí má skvělý námět na dobrou krimi. Křivanec nás nechává v průběhu celého vyprávění sledovat policejní tým - konkrétně hlavní dva vyšetřovatele Ryana Nayara a April Barsoniovou, dále pak vrahovu minulost i současnost, a to, co prožívají oběti po setkání s ním. Policejní tým jednoho federačního státu musí řešit vraždy, kdy se jednak neví, co bylo příčinou smrti, jednak jsou mrtvoly natolik bizarně upraveny, že všichni tuší, že hledají parádního bezcitného psychopata.

Kvalitě poslechu velice výrazně uškodil interpret. Z počátku poslechu jsem byla nadšená! Ondřej Brett má hlasově zmáknuté různé mužské typy dost dobře. Kámen úrazu přijde, když začnou mluvit ženy. To je pak, slušně řečeno, parodie. Od půlky knihy jsem se vyloženě modlila, aby nechával mluvit hlavně muže nebo popisoval myšlenky žen. Pokud měly ženské postavy mluvit Brettovým hlasem, byla to katastrofa! Další drobné povzdechnutí nad interpretem pak přicházelo ve chvílích, kdy špatně vyslovil název či pojem, nebo neuměl skloňovat. U toho skloňování pak tuším, že nebude chyba u Bretta ale Křivance.

Poslední nadechnutí jsem však doposlouchala i díky zvolenému hudebnímu doprovodu. Příběh dokreslovala muzika, která se typově v průběhu děje měnila minimálně. Ona totiž byla univerzální. V počátcích vleklého rozjedu vytvářela příslib větších katastrof a jakéhosi tajemna. Aniž by se výrazně změnila, s pokračujícím lovem vraha jen podtrhovala dynamiku děje a podporovala gradaci napětí. Působila tak spíše až zlověstně. Potřebná rozdělení textu pauzy i hudba kopírovaly přesně tak, jak bylo potřeba pro umocnění zážitku ze čtení či v mém případě z poslechu.

K samotnému dílu Posledního nadechnutí Postavy byly relativně sympatické, ale spíše tuctové. Mezi hlavními kladnými hrdiny se tvaroval vztah, který autor nechtěl, nebo neuměl pojmout, a tak jim dal pauzu a nabrknul jim někoho jiného. Sexuální scény či popisy ženských těl se vyskytovaly v průběhu celého vyprávění a byly poměrně dobře napsány. Tam to kazil Brettův slizký hlas. Policejní práce byla hezky důkladná, ovšem vrtalo mi hlavou, proč některá vodítka nechali detektivové ležet ladem. Potěšilo mne to, protože jsem byla druhou polovinu knihy spíše namíchnutá, že nám Křivanec popíše kdejaké auto, prdelku, jakoukoliv blbost, ale nevěnuje se očividnému. Hlavně že měl detektiv silné auto a vrah mrtě peněz. Celou knihu vnímám jako nějaký béčkový podřadný krimithriller. Chyběla tomu jiskra. Chladnokrevnost vraha nestačí k tomu, aby šlo o dobrou detektivku.

Václav Křivanec, člen kapely Burma Jones a autor hudby známého hitu „Samba v kapkách deště“, prokazuje svůj nesporný talent i na poli literárním. Ve svém novém thrilleru „Poslední nadechnutí“ paralelně rozvíjí hned několik dějov... více

Komentáře (0)