Pod zemí

recenze

Druhá kniha Antonína Šlechty se drží jako v případě prvotiny Sedm pádů smrti povídkové formy. Tématem je znovu zaznamenání osudů lidí, tentokráte z vodohospodářského prostředí severočeského městečka. Kniha v sobě nese zároveň autobiografické prvky. Můžeme ji nazvat jako knihu vzpomínek, barvitých, zachycující život lidí, které život nešetřil. Ani čtenáře tak autor nešetří. Ano, takto to vypadá život, je krásný a zároveň drsný. Ukazuje však, že i obyčejný člověk má neobyčejný život. Že i zapomenutý člověk prožil svým způsobem nezapomenutelný život – tak nezapomenutelný, že se může stát námětem právě této povídkové knihy. Šlechta píše realisticky, poutavě a nepopře v sobě kus básníka, který se mezi dialogy a vykreslením prostředí prokmitává jako světlo do volně plynoucí hladiny příběhu. Šlechta však v sobě nepopře ani oko pokročilého Buddhova následovníka. Je spíše svědkem, pozorovatelem. Zaznamenává, ale nehodnotí. Nastavuje zrcadlo. Zrcadlo, ve kterém můžeme vidět sami sebe, někoho z lidí, které potkáváme či jsme potkali, našeho známého či někoho z rodiny. Jedna z povídek mi připomněla i jeden z neoceňovanějších dokumentů Jana Špáty - Respice finem - Pamatuj na konec. Kdo hledá opravdovost, hloubku, příběhy bez šminek a pudru, je pro něho kniha Antonína Šlechty tím pravým. A jak píše i sám autor v úvodu: „Věnováno každému, kdo kdy hájil živobytí s krumpáčem v ruce.“

Komentáře (0)