My mi chybíme

Drahý příteli
E-maily z pekla, Matky po e-mailu, Dobrý proti severáku a svým způsobem i Manželka 22 a Illuminae - řečeno slovy Jiřího Suchého “v takový krásný společnosti” se i Dr@hý přítel bude cítit velmi dobře. Romány v dopisech, dnes e-mailech, mají od pradávna své kouzlo. Vždyť co si většina z nás pamatuje z Oněgina? Taťánin dopis! „Já píši vám - co mohu více? Co ještě mohu dodati? Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati..."

Pierre-Marie Sotto je úspěšný spisovatel, ale také stárnoucí, osamělý muž, který právě prožívá nelehké období. Často se stává, že mu lidé posílají své texty k posouzení. Ze zásady je nečte, ale vrací zpět. Stejně chtěl učinit s poslední zásilkou. Nebyla na ni však zpáteční adresa, pouze e-mail. Obálku neotevře a odesilatelku požádá o adresu, aby ji mohl vrátit.

Odesilatelka Adeline Parmelanová je žena, o které nemohu “ani naznačovat”, protože sám čtenář ji “odhalí” až po mnoha stránkách. Jisté však je, že i když Sottovi pošle svou adresu, ten dopis nevrací a mezi oběma se rozvíjí velmi zajímavá, příjemná, kupodivu zcela bezprostřední a postupem času dokonce velmi osobní korespondence.

Čím to je, že v dopisech dokážeme sami sebe odhalit více, než v rozhovoru? Co je to za kouzlo, že papíru/monitoru svěřujeme své niterné myšlenky, pohnutky, zasuté vzpomínky, radosti i strasti, které bychom nikdy nedokázali vyslovit nahlas? Je to bezpečné, svěřovat se cizímu člověku, o kterém ani nevíme, zda je tím, za koho se vydává? A i když ho známe, jakou máme jistotu, že vše zůstane “sub rosa”? Na to vše budou čtenáři myslet skoro až do konce příběhu...

str. 209
Chybí mi Váš hlas. Moc dobře vím, že jsem Váš hlas nikdy neslyšel, stejně jako jsem neviděl Vaši tvář. Když píši Váš hlas, mám na mysli způsob, jakým ke mně promlouváte. A také způsob, jakým necháte promlouvat mne a jakým mi dáváte chuť k Vám promlouvat. Takhle to je: chybí mi vaše spojenectví. My mi chybíme.

Napětí, které vás bude nutit obracet jednu stránku za druhou, povolí pouze ve chvílích, kdy se do korespondence zapojí Sottovi přátelé. Příběh tak získá ještě větší spád a hlavně budete mít důvod ke smíchu. Kniha si zaslouží všech pět hvězdiček.

PS: Vzájemné dialogy působí velmi věrohodně i proto, že je psala mladá žena a starší muž. Skvělé spojení dvou autorů, kteří do té doby psali jen knihy pro děti.

PPS: Děkuji své “žákyni” z kurzu trénování paměti pro seniory, že jako jedna z mála splnila domácí úkol a poslala mi svou “recenzi” na tuto knihu. Bez ní bych se o ní nedověděla a nemohla tak obohatit svou sbírku “e-mailových románů” o velmi pěkný kousek.

autor: Márinka · 16. června v 22:27 · přečteno 71x

Komentáře (0)