Mersault kontra Raskolnikov
recenze
Šťastná smrt (2006) / Processus Xipho
"...duchovní snobismus v podobě víry, že peníze nejsou ke štěstí potřeba. Je to hloupé, falešné a v jistém smyslu i zbabělé přesvědčení."
První dílo francouzského existancialistického spisovatele A. Camuse. Do svého středu staví člověka odmítajícího potácet se na hraně svého bytí a mířícího za určitým, nutně však zároveň velmi nezřetelným cílem.
Camus obrací naruby zaběhlá morální pravidla a konvence. Vynořuje se tu určitá podobnost s Dostojevského Zločinem a trestem, natolik zřetelná, že ji nelze považovat za náhodnou.
Mersault zde vystupuje jako alter ego Raskolnikova a jeho úvah a tezí nad rozdělením lidí a povinností člověka odstranit "lidskou veš" v prospěch svůj, případně "vyšší dobro".
Vlastně nám zde téměř předkládá Nietzschecho nadčlověka, stejně jako to ve Zločinu a trestu udělal Raskolnikov. (Což bylo dokonce ještě o řadu let dříve, než přišel se svou vizí Nietzsche)
V okamžiku provedení vraždy se Camus od Dostojevského odvrací a Mersaultova cesta je zcela diametrální vzhledem k Raskolnikovově. Zločin bez trestu. Účel nad svědomím. Camus v této části prostřednictvím Mersaulta vlastně vlastně téměř potvrzuje Raskolnikovou původní teorii, nicméně až na konec a tentokrát bez jakéhokoliv nadčlověka nebo patosu velkoleposti.
PS: Část knihy se odehrává v atmosféře pražského města. Mersault jejím působením prochází až téměř "sartrovskou" nevolností.
PPS: Jméno Mersault má i hlavní postava v knize dalšího francouzského existencialisty (J. P. Sartre - Nevolnost). I zde se jistě nejedná o náhodu, podoba je zřejmá především v podobném chápání a výkladu bytí, respektive nazírání na "morální zásady existence".