Jiří Mudrák: Nadané děti a jejich rozvoj

recenze

Jiří Mudrák ve své monografii Nadané děti a jejich rozvoj seznamuje čtenáře s diskurzem nadání, který v současnosti panuje v pedagogice a psychologii. Jedna strana diskuze chápe nadání jako vrozenou stabilní charakteristiku osobnosti, druhá považuje nadání za výsledek výchovy a vlivu sociálního prostředí.

Mudrák na základě výsledků pedagogicko-psychologických výzkumů představuje jednotlivé koncepty nadání. K jednotlivým konceptům přistupuje ze širokého hlediska, poskytuje čtenáři prostor k vytvoření vlastního názoru a sám koncepty prezentuje nezaujatě a objektivně. Přesto se mu podařilo v monografii nenuceně vyjádřit sympatie k druhému pojetí.

„Usiluji o to, představit nadání jako jev, který je vytvářen či narušován ve vztahu dítěte s druhými lidmi.“

V závěrečné části monografie jsou ve čtivé formě předloženy výsledky případové studie. Tato případová studie vychází ze zkušeností dětí, které byly nazývány jako nadané, a zkušeností rodičů těchto dětí. Reálné příběhy názorně ilustrují teorie obou konceptů nadání a opět poskytují čtenáři prostor pro konstrukci vlastního přístupu.

Přestože jsem byla vyučena systémem, ve kterém jsou nadprůměrně inteligentní nebo úspěšné děti považovány za nadané, s tímto dělením nesouhlasím. Na střední škole mě kromě toho učili, že schopnosti, ze kterých nadání vzniká, jsou vrozené. Navíc k tomu někdo přidal poznatek, že opravdu nadaných lidí je na světě jenom hrstka.

„Nejlepší koncepcí nadání by bylo žádnou koncepci nemít.“

Při četbě Mudrákovy monografie jsem si utřídila myšlenky a ujasnila postoj na tuto problematiku. Myslím si, že každému dítěti by měl být poskytnut prostor pro rozvoj toho, co ho baví a naplňuje. S nadšením a motivací pro činnost, společně s kvalitním vedením, podporou a podnětným rodinným prostředím má každé dítě potenciál stát se „nadaným“.

Problémem je ale sociální konstrukt pojmu nadání. Mudrák uvádí, že 47 % studentů pedagogiky věří, že člověk se s nadáním rodí a nadání u sebe nemůže vypěstovat. Nadané děti jsou tudíž stále ve skupině žáků identifikovány podle určitých znaků a rodiče a učitelé se tyto žáky pak snaží násilně rozvíjet a často jim věnují přehnanou pozornost. Přitom by každé dítě mělo mít právo na zájem rodiny a školy rozvíjet jeho potenciál.

„Děti se skutečně staly inteligentnějšími jenom proto, že byly považované za nadané svými vyučujícími.“

Nadané děti a jejich rozvoj je vynikající přehledová studie současného diskurzu nadání, díky které i laik může zaujmout racionální postoj. Nicméně některé kapitoly jsou určené pro čtenáře vzdělané v pedagogicko-psychologickém výzkumu a celá publikace samozřejmě vyžaduje kritický přístup k četbě. Za největší mezeru považuji minimum prostoru věnovanému rozvoji nadání, přestože publikace na tuto tematiku láká i svým názvem.

Doufám, že publikace si najde cestu k odbornému publiku a diskuze na toto téma nabourá dosavadní slepě následovaný sociální konstrukt nadání. Právě vzdělávací instituce mají moc vytvořit prostor pro individuální rozvoj každého dítěte.

Komentáře (0)