Je historie mrtvá?

recenze

Plán N (2012) / pistalka (1431 views)
Je historie mrtvá?
Kráčíte si cestou a potkáte
mrtvolu, zavěšenou na plynovodu. Tím plynovodem proudí plyn z východu na
západ, ze zemí komoušů ke kapitalistům, cesta do ráje. Je vám pětadvacet nebo
sedmdesát, celý život trčíte v tomhle zašedlém špinavém konci světa,
polykáte pofidérní výplody národního hospodářství. Dovolená na Rujaně, zadaří-li
se. Vyhlídky žádné, k zábavě možná bordel plný ruských děvek, máte-li na
ně. Pokud ne, tak snad jen Ein Kessel Buntes v osm večer. Je středa, 19. říjen 2011, berlínská zeď stále stojí a na mapě vedle sebe
leží dva rivalové: Spolková republika Německo (SRN), kapitalistická a demokratická, a
Německá demokratická republika (NDR), socialistická, demokratická spíše jen názvem. 

Stojíme tedy pod plynovodem s mrtvolou, který se táhne celým románem jako nit. Socialistická ekonomika se hroutí a potřebuje pořádnou finanční injekci, aby se vzpamatovala. Ta injekce samozřejmě musí přijít ze západu, kde na to mají. A odkaď nic nechodí zadarmo (vždyť kapitalismus!). Všechno ale komplikuje oběšenec, jehož neveselá smrt nápadně připomíná praktiky tajné policie před dvaceti lety. Oběšenec, který není jen tak ledajakou mrtvolou, ale vysokým režimním hodnostářem, který podle všeho plánoval a sepsal jakýsi Plán N, který měl změnit německé hospodářství
jednou provždy. Značně nepohodlné, vždyť společným znakem všech diktatur je právě ten úžasný pocit, že nic měnit není třeba. Západoněmecká veřejnost o vraždě ví a
hrozí vážné narušení veškerých obchodních jednání, která jsou pro kolabující východoněmeckou ekonomiku životně důležitá. Je tato podivná smrt jen
shodou náhod nebo se někdo snaží píchnutí potřebné injekce překazit, zdiskredifikovat režim a hodit jej do ještě hlubší žumpy? A co když za vraždou skutečně stojí německá tajná policie?

Na scénu přichází hlavní postava
románu, Martin Wegener. Detektiv východoněmecké policie na sklonku nejlepších
let, kterého si ovšem nepředstavuji jako elegána Scottieho z Hitchcockova
Vertiga, nýbrž jako asexuální četníka s pivním břichem, prožraným kdejakým
svinstvem, v XXL slipech. Právě k němu se snášejí naděje na zdárný průběh
vyšetřování a očištění pofidérního režimu. Živočišný protějšek, který na případu
pracuje s ním, je vrcholným západoněmeckým policistou v nejlepších
letech i šatech, jakási záruka toho, že vyšetřování klíčového případu proběhne
maximálně regulérně a objektivně.

 



Po mírném nastínění děje
(obšírněji by to bylo zbytečné a osobně nemám rád, když recenze vyzradí všechny nitky příběhu a k tomu dvě třetiny děje) nyní můžeme přejít k formě románu a
tedy i k tomu, co se Simonu Urbanovi povedlo i nepovedlo. Osobně oceňuji, jak
autor dokázal pracovat s alternativní fikcí. Poměrně značný rozsah textu
samozřejmě vybízí pustit uzdu fantazie a vykreslit vymyšlený svět do největších
podrobností, zahltit jej fiktivními reáliemi a doslova přeplácat. Jsem rád,
že se Urban touto cestou nevydal, východoněmecké prostředí mi mnohdy přišlo jen
jako pozadí, na kterém se odehrává detektivní zápletka ve stylu raných románů
Jefferyho Deavera (Krvavá řeka například, kdo znáte), snad s tím rozdílem,
že všichni jezdí v plastových auťácích na řepkový olej. Pokud jste
příznivcem podobné literatury, možná si přijdete na své.


Detektiv Wegener ovšem také miloval
a miluje, což je jeho úděl, problém Wegenera i celé knihy. Především druhá část románu je
přehlcena erotickými fantaziemi s jeho nedostupnou femme fatale; obrazy, pocity a
nekonečné věty plné frustrací a depresí, vzdáleně připomínající proud vědomí ve stylu Hrabalových próz, které
původně jasně směřující román (zdařilou detektivku na pozadí alternativního
světa) tříští do dvou ne úplně nejlépe sladěných poloh. Bohužel, čeho je moc, toho je příliš. Autorovým záměrem bylo pravděpodobně umocnit detektivovu deziluzi z režimu, který tak úplně neschvaloval, domnívám se ovšem, že výrazným upozaděním této linie příběhu (popřípadě úplným vynecháním) by román nic neztratil, ba naopak.
Na druhou stranu vítám, že se autor nepřipojil
na žádnou ze dvou znepřátelených stran. Jistě, šeď socialismu je vykreslena
dosti nechutně (ale takový ostatně vždycky byl a dodnes je), servítky si však
nebere ani s kapitalismem, který prezentuje se všemi negativy a špatnými
jevy, přestože lidé na západě jezdí v rychlejších autech, nosí kvalitnější
boty, mají lepší sex a jí chutnější jídlo.

 


Jisté je, pomyslel si Wegener, že o mně vědí všechno. S kým jsem
byl na kariklobáse, s kým už nespím, co dělám ve sprše. Vědí, kolikrát
jsem byl v kině, měnil pneumatiky, kupoval čistič na WC, kolik láhví jsem
vrátil, kolik mám hemeroidů. Uvědomoval si, že je mu to pomalu jedno. Člověk se
asi jednoho dne smíří s tím, že ho znají lidi, které sám vůbec nezná. Že
v podstatě žije jako prominent. A možná není souhrn informací, které o něm
mají, tak dramatický, když člověk přestane pátrat po důkazech toho, že estébé
unesla jeho přítele a možná ho i zabila. Když se bojí nanejvýš zvěřejnění svého
soukromí. V západním Německu se dávají televizní hvězdičky uvěznit
v pralese, filmovat při souloži, proletariát dostal kontejnery, všichni
nedospělci vystavují na internetu své fotky, vlastnoručně natočená porna,
každovečerní drsnou onanii. Na letištích svlékají cestující skenery, celá země
je prošpikovaná kamerami, každý taxík, vlak metra, náměstí. Všude se posiluje
bezpečnost státu, nejen v NDR. Všude se bez zábran sleduje, slídí,
zaznamenává, někdy naprosto oficálně, jindy neoficiálně. Lidi byli odjakživa
exhibicionisti a voyeuři, pomyslel si Wegener, teď si to obě skupiny můžou
užít. Jedni pod diktátem socialismu, jiní pod diktátem technických vymožeností.

(úryvek z románu)

 



Simon Urban Plánem N debutoval a
na první román se učitě nejedná o špatný počin. Prostředí socialistického
Německa jednadvacátého století mi přišlo maximálně věrohodné, mohu-li to vůbec posoudit
z pozice člověka, neznalého tamějších poměrů. Ostatně samotnému autorovi
bylo v roce 1990, kdy došlo ke sjednocení všech německých států, patnáct
(o tom, že navíc žil v západoněmeckém Hagenu, výspě kapitalismu, se
zmiňují téměř všude). V knize vystupuje řada skutečných postav německého veřejného
života a politické scény. Skoro by se až slušelo poznamenat, že si podobně laděný
román vychutnají především pamětníci a lidé znalí moderních německých dějin. Mám však pocit, že to
tentokrát tak úplně neplatí. Potřebuje-li někdo znát více souvislostí než je
zdrávo, doporučuji před samotným čtením přečíst zdařilý doslov překladatelky
Zoubkové (mimochodem: díky za odeonské doslovy!), ve kterém nejdůležitější postavy 80. a 90. let uvádí v rolích, které reálně sehrály.
K ještě podrobnějším informacím klik klik na wikipedii, nedozírném oceánu
informací. I tak si ovšem myslím, že není třeba vědět všechno,
zážitek ze čtení románu to určitě nezmenší.



To, že je socialismus
v praxi naprosto neúčinný a sebedestruktivní, že se blaho socialismu
nekoná a nikdy nekonalo, je potvrzený fakt, neboť se nikde ve světě neosvědčil,
a pokud v krátkodobém měřítku ano, tak za cenu likvidace nepohodlných a
intelektuálů, násilného vyvlastňování a podobně.


Naštěstí bydlím v zemi, kde
socialismus padl ke konci osmdesátých let (a nikdy se nevrátil, byť červené
sloupečky v předvolebních průzkumech mě více než málo děsí). Můžeme si stěžovat na tisíc a ještě více věcí, ovšem
jakousi svobodu nám nikdo nezapře a vypadnout odsud přeci jen můžeme o dost
lehčeji než kdysi. Jen ne do Urbanova Německa, příliš bychom si nepomohli.
U psaní tohoto textu jsem poslouchal album Centipede Hz od
Animal Collective, které si všichni poslechněte, neboť to je geniální západní
hluk, po kterém můžeme sáhnout.

 

 

Komentáře (33)

kniha Plán N recenze

WEIL
13.12.2012

nightlybird: Souhlasím s tím co píšeš, co se týče přístupu lidí práci, ale i nabízené práci. Je jasné, že člověk, co vystudoval to či ono, tak nerad by šel ke krumpáči či ke stroji.
Ano, mělo by to zde být hlavně o knihách, ale současně knihy, a jejich obsah, tak často se zabývají sociální tématikou, takže si myslím, že tato debata je na místě.

Mě osobně jen zaujalo, že hodně mladých lidí je tak protisociální, i když budou nesouhlasit a budou tvrdit, že proti minulému režimu, ale obsahem režimů je přece vždy - člověk - jeho základní potřeby, a potom i ty sekundární.
Proto se přece píší knihy, o člověku, pro člověka, takže tyhle výměny názorů jsou na místě.

nightlybird
12.12.2012

WEIL - jak jsi se tady zmínil, existoval v dobách reálného socializmu § 203 příživnictví a jeho přestupková varianta. Je zajímavé, že přes skutečnost, že za "nepracování" hrozil kriminál, řada lidí šla raději do lochu, než by pracovali. Zajímalo by mne % nebo počet osob a soudím, že nebylo zrovna nízké. Z toho odvozuji, že v každém režimu existuje množina osob, kteří pracovat prostě nechtějí a nebudou. Nebudou zejména za podmínek, že je sociálně orientovaný stát formou nejrůznějších dávek uživí k jejich spokojenosti. Netvrdím, že jsou to bůhví jaké částky - jim to ale k jejich způsobu života bohatě stačí. Tak proč by měli proboha stávkovat (navíc je použítí tohoto termínu podle mne docela nepatřičné ne-li celkem směšné)?
Tím ale nechci zevšeobecňovat. Je nepochybně řada lidí, kteří by pracovat chtěli, ale práci prostě neseženou, ať už ve svém oborou, nebo jakoukoliv (?).
A pokud jde o volby - jejich výsledek vidím spíš jako pohlavek současným politickým stranám, než jako jakýsi projev sentimentu a nostalgického stýskání po minulých časech.
Jen na závěr - nemyslím si, že je vhodné sem zatahovat nějaké politické debaty. Jsme především knižní web a tak bychom se měli bavit především o knihách a jejich autorech - jinak to tu bude za chvíli vypadat jako diskuze na tiskových servrech.

WEIL
11.12.2012

Tomáši - v tom s Tebou souhlasím. Ale nacismus byl mnohonásobně krutější než komunismus. Můžeš namítnout, co se dělo v SSSR za Stalina, ale potom přišel Grušťov, a ten poukázal na jeho nedostatky, i na jeho klady. A toho prvního bylo víc. Navíc to byla tehdy doba diktátorů.
Socialismus měl ještě jednu výhodu, vedle těch, o kterých píši níže.
A to mnohem nižší kriminalitu. A ta se za 23 let, co uplynulo od změny režimu zvedla asi tak 5x.

Na dnešní době je ale smutné, že naděje na zlepšení společnosti se nerýsuje. Možná, že žít v iluzích, které poskytovali předchozí režimy bylo lepší, než žít bez nich. Nevím...Nakonec každý se nějak s tím životem pere, a to v každém režimu.
Výhodou dnešní doby určitě je, že lidi mají možnost cestovat a studovat, což za socialismu nebylo možné.

I já jsem nyní překvapený, kolik lidí - jistěže hlavně ze sentimentálních důvodů - volilo komunisty v krajských volbách, a taky jaká vln odporu se proti koalicích s komunisty na některých radnicích zvedla. Píšu sentimentálních proto, že jinak si to neumím vysvětlit, jelikož komunismus je v jiných zemích okrajovou záležitostí, ale zde patrně zapustil hlubší kořeny, než jinde.

Co je ale fakt - že i když je zde aktuálně 508 tisíc nezaměstnaných, a 36 tisíc pracovních míst (často ale takových, že sotva na ně seženou i cizince), tak za 23. let se ani jednou nestalo, že by nezaměstnaní stávkovali jako za první republiky a to v počtu několika tisíc osob.
Čím si to vysvětlit?

pistalka
10.12.2012

Píšeš: "Ale divím se u lidí, co jsou mladí jako Ty, nezažili socialismus, a jsou tak proti socialismu."
A já se stejně tak divím u lidí, kteří jej zažili a jsou pro něj (čímž nemyslím tebe, protože nepůsobíš jako jeho příznivec). Podle mě vytvořit si na určitou věc názor nezahrnuje předpoklad tu věc přímo zažít, stačí se seznámit s relevantními argumenty, třeba si něco kvalitního a v rámci možností objektivního přečíst. Když uvedu příklad, málokdo z nás zažil nacistickou okupaci, přesto má většina z nás zcela logický negativní názor na tuto periodu dějin, na tento režim. A podobně to mám i já s komunistickou diktaturou.

WEIL
09.12.2012

Pistalka: Já se nezastávám ani té doby před rokem 1989, ani té současné.
Jsem jen obyčejný člověk, takže jsem byl jen součástí toho celého.

Ale co stojí za pozornost, tak dříve bylo vše obráceně, než je dneska.
A to už znát nemůžeš, ale chápu, že zatím jsi ani nemusel, protože ještě jsi neprošel problémy - jak sehnat byt či nemovitost, jak ho splácet atd.
A v bytech, panelákových postavených v koncem 70 let, a v 80. letech, tak nyní žije třetina obyvatel ČR.

Kdyby socialismus pokračoval, tak kdoví jaký by byl.

Já bych uprchl, já chtěl poznat život na Západě, což jsem mohl ale až po r. 1989, protože to byla moje vnitřní potřeba, tu jsem si uspokojil. A pak bych se možná vrátil, jako řada známých.

Ale divím se u lidí, co jsou mladí jako Ty, nezažili socialismus, a jsou tak proti socialismu. A to 23 let kdy už je zde jiný režim, a řada lidí, co vystudovala za komunistů, tak Vás nyní učí. A jsou taky často antikomunisté, přičemž před převratem nedělali proti socialismu vůbec nic.
Šli s davem, tak jako jdou i nyní.
I když - zaráží mě, a asi dost lidí, že komunisti dostávají u voleb tolik procent. Pro to mám jen tohle vysvětlení, že lidi prostě vzpomínají na ty časy jako na to lepší co zažili. No, oni už nyní stejně nic nezmůžou, protože se nemohou připojit k žádné velmoci.
Takže výsledně se budeme vést s Německem, a jak to půjde Německu, tak se povede i nám, protože světu nemáme jako země co nabídnout?
Hlavní podniky jsou v držení zahraničního kapitálu, vyjma ČEZ, kde má stát 70%.

Ale jinak nemáme co nabídnout - ba naopak nám "kradou" Němci mladé zedníky, řemeslníky, protože sami jich mají málo, a tak sem chodí ti z Ukrajiny a jiných států.
Je to na dlouho, ale ve finále - nyní je nyní, co bylo, to už aktuálně neplatí, i když popovídat si o tom můžeme.

nightlybird
09.12.2012

Já jsem žil v éře socializmu po celou dobu jeho existence a tvoří to prakticky takřka polovinu mého života a tak myslím, že mohu konstatovat, že při četbě řady promluv zde i onde na toto téma se mi hrnou slzy do krhavého stařeckého oka. Nechám na vašem posouzení, zda je to smíchem, nebo pláčem.

pistalka
08.12.2012

WEIL: Já žil v socialismu jen několik týdnů. 17. listopadu 1989 mi nebyl ani měsíc. Přesto si dovoluji tvrdit na základě toho, co jsem pochytil, převážně z četby, že socialismus se rozložil proto, že se defakto rozložily jakékoliv ideje uvnitř vládnoucí strany. Ustrnula, zkostnatěla a nebyla absolutně schopná reagovat na nálady ve společnosti. Proto to pak tvralo pouhých deset dnů...
(O tom, jak na tom ekonomicky Československo v roce 1989 bylo, si myslím své.)

WEIL
08.12.2012

Já jsem žil v socialismu 22 let.

A nemohu souhlasit s tím, že se socialismus zhroutil skrz nedostatek peněz. Rusko je tak bohatá země, že táhla především SSSR, a pak i státy jako třeba ČSSR, a to v ekonomickém paktu RVHP.

Socialismus se začal hroutit až ve chvílích, kdy se stal hlavním šéfem socialistického bloku Gorbačov. Byl to snílek, takže proto se sesypal socialismus.

Co je třeba ale vyzvednout, tak je kdo byl vítěz II. světové války.
A ty hlavní boje a hlavním vítězem byl SSSR.
Nacisti narazili na soupeře, který je pořádně zaskočil.
Předtím za necelé dva měsíce zlikvidovali do té doby nevídanou "bleskovou válkou" Francii, za šest neděl Polsko, a zbylé státy anektovali, podobně i ČSR.
Logicky, když vyhráli hlavní bitvy II. světové války, tak chtěli i území, jak tomu bylo i v časech feudalismu, či ještě předtím otrokářství.

Zatímco Rakousko-Uhersko rozdělili Maďaři, a jak říká ve svých vzpomínkách Jan Werich, tak neviděl zde žádný zájem o aktivní odtržení se od Rakouska-Uherska, tedy až bylo vše rozhodnuté, to potom jo, tak přesně tak se dělo i v roce 1989, kdy občané zde byli zcela pasivní, ačkoli Prahu jako za války pochodovali tisíce mladých lidí z NDR a usadili se na ambasádě NSR, a přesto si ČR žila dál svým životem.

Je škoda, že zde "revoluce" nepočkala pár dnů, kdy se rozpadla RVHP, tedy ekonomický pakt, a následně i ten vojenský - Varšavská smlouva.
ČSSR by se stala kuriozitou, která by neměla ve východní Evropě srovnání.

Občané byli vesměs pasivní, a disidentů bylo kolem 1400 osob, což je pro změnu režimu v CSSR hodně málo.

Když jsem vzpomenul, že hlavně skrz živelné Maďary se rozpadlo Rakousko - Uhersko, tak socialismus padl hlavně skrz Polsko. Říkávalo se, že v Polsku se s komunismem bojovalo deset let, v Maďarsku rok, v ČSSR deset dnů.

Každý režim má své plusy a mínusy.
A socialismus byl první režim, který si vzal velké sousto - uspokojit člověka, zlepšovat ho, pokusit se o to.
To si žádný předchozí nedával jako cíl. myslím tím hlavně feudalismus, kde vládla šlechta, za pomoci duchovenstva, což byla druhá kasta, a třetí poddaní.

O dnešku se lidově říká, že je komunismem bez komunistů. Hodně lidí dostává sociální dávky či penze, a proto nereptá, nestávkuje, neb aby za 23. let se nestávkovalo skrz vytváření pracovních míst, když je zde skoro půl milionu nezaměstnaných, tak to je kuriozita.
Jediné skrz lidi zvedli zadek, a zvedají, tak bylo jen zvýšení mezd.

Takový je stav zdejší společnosti.
ČR není země, která by ekonomicky byla přitažlivá, zajímavá. Je jen montážní zemí, není zde ani ropa, ani nic cenného, co by tuhle zemi mohlo pozvednout.
Jediným "štěstím" ČR je, že sousedí s nesmírně ekonomicky silným Německem, které má třetí nejsilnější ekonomiku světa, a jsme velmi chudí příbuzní tohoto státu, díky kterému se vezeme, protože celé Čechy jsou zasunuty územně do Německa.

1