Jaroslav Durych Služebníci neužiteční

recenze

Z podnětu jednoho z uživatelů z důvodu ucelenosti přepisuji do sekce Recenze můj text k románu Služebníci neužiteční Jaroslava Durycha, který v sekci Komentáře musel být z důvodu délky rozdělen na pět dílů. Změny jsou oproti textu v sekci Komentáře minimální chybí zde odkaz na možnost přečíst online knihu Utěšitel nejlepší (v recenzi nelze uvádět odkazy na cizí www stránky), a pochopitelně je zde zrušeno upozornění na rozdělení textu do pěti dílů.

Přiznám se, že na tyto stránky Databaze jsem se zaregistroval hlavně proto, abych zde napsal komentář k této knize, románu Služebníci neužiteční Jaroslava Durycha, což je dle mého názoru jedna z nejlepších knih jaké se mi dostaly do rukou. Četl jsem ho třikrát. Po prvém přečtení jsem byl zmaten, při druhém čtení jsem začal objevovat hodnoty, které jsem si při třetím čtení vyloženě užíval. A budu ho číst opět. Je to podobné jako s některými hudebními skladbami, na kterých oceníme jejich krásy až po opakovaném poslechu (namátkově uvádím Zrání Josefa Suka) a potom je posloucháme stále a stále na nich objevujeme nové krásy a ty objevené si opětovně užíváme. Následující text je dlouhý, a to z tohoto důvodu: Jsem přesvědčen, že hodně lidí má tu knihu doma jaksi z pietních důvodů. Jsou si vědomi její hodnoty, neprodávají ji, ale když ji zkusí číst, nejde jim to, tak to čtení odkládají, třeba to půjde později atd.. Nedivím se jim, byl jsem na tom stejně. Právě tyto čtenáře by můj komentář mohl dostat do podobného stavu, v jakém jsem byl já po prvém přečtení a četbu jim usnadnit hned napoprvé.
Nejstručnější charakteristikou tohoto románu je, že je to kniha o svatých a o svatosti. Je třeba si uvědomit, kdo a kdy ho napsal. Jaroslav Durych byl významným katolickým teologem. Knihu začal psát ve třicátých letech 20. století a dopsal ji v roce 1961, rok před svou smrtí, čili v době, kdy postupný odpor vůči katolicismu (období prvé republiky) dospěl téměř v cílenou likvidaci této ideologie v padesátých letech. Jaroslav Durych zažil to, jak jeho blízcí katoličtí spolupracovníci, spisovatelé a přátelé jsou zavírání do komunistických kriminálů. Při tom takto trpěli hodně skromní a tišší lidé. Paradoxně dosti hlasití a bojovně naladění Jaroslav Durych a Jakub Deml byli ponecháni na svobodě. A Jaroslav Durych v této stále více houstnoucí atmosféře pokračuje v psaní posledních dvou dílů románu Služebníci neužiteční, kde je přímo drastickým a naturalistickým způsobem vylíčeno fyzické utrpení mučedníků při likvidaci křesťanství v Japonsku v prvé polovině 17. století.
K tomu pokládám za vhodné uvést tři záležitosti:
1. V roce 1932 vydal Jaroslav Durych knížku Utěšitel nejlepší, kterou pokládám za to nejhodnotnější, co bylo napsáno o třetí božské osobě Duchu svatém. Tuto knihu nelze stručně komentovat, je nutné ji celou prostudovat, což by měl udělat každý, kdo se chce v románu Služebníci neužiteční orientovat. Důležitá informace (pozor, zde jen dílčí, opakuji, že knihu Utěšitel nejlepší je třeba prostudovat celou) je ta, že Duch svatý naplňuje svaté takovou vnitřní radostí, že tito, vědomi si toho, že jejich jednání je plně v souladu s Boží vůlí, jsou schopni v tomto stavu snášet i ta nejtěžší fyzická utrpení.
2. Z knihy Václava Durycha Vzpomínky na mého otce vyplývá, že Jaroslav Durych sám se utrpení bál. Když s ním totiž někdo chtěl zavést hovor o tom, co momentálně zažívají jeho známí v komunistických kriminálech, odbýval je, že se o tom nechce bavit. Nepochybně v tom musel cítit jakési vnitřní znepokojení proč oni, proč ne já? O to více musel vnímat nutnost dopsání Služebníků neužitečných jako jakýsi vnitřní závazek.
3. Ve stejné knize Václava Durycha je důležitá zmínka, že Jaroslav Durych řekl, že má úmluvu s Pánembohem, že nezemře dříve, než dopíše Služebníky neužitečné. K tomu není co dodat.
Z předchozího vyplývá, komu je hlavně kniha Služebníci neužiteční určena římskokatolickým křesťanům k utvrzení víry, a to zejména v podmínkách, které této víře nepřejí. Čtenář si uvědomí, že negativní atmosféra proti jeho víře, kterou zrovna zažívá, je ničím proti tomu, co prožívali křesťané v Japonsku v prvé polovině 17. století. Je pouze třeba akceptovat, že se jedná o víru přesně dle Kristova pokynu: Kdo chceš jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne. Těmto katolickým čtenářům, ochotným takto pojmout svou víru a utvrdit se v ní, bych s určitou dávku odvahy doporučil tento román dokonce jako prvou věc k přečtení od Jaroslava Durycha, pokud ho ještě neznají (resp. druhou, tou prvou by byla knížka Utěšitel nejlepší).

Jako všechny autorovy knihy je tento román hodně náročný. Pro větší přehlednost třídím své dojmy do číslovaných odstavců:
1. Při vší skromnosti doporučuji si přečíst to, co píši na těchto stránkách k Jaroslavu Durychovi jako autorovi obecně. Popisuji zde totiž zvláštní způsob autorova psaní, který je třeba si uvědomit a oblíbit. Pro samotný román Služebníci neužiteční zde uvádím jako příklad durychovské reminiscence v jednom románu spojitost mezi prvou kapitolou prvého dílu a poslední kapitolou třetího dílu. Můj obecný text k Jaroslavu Durychovi jako autorovi najdete zde: https://www.databazeknih.cz/autori/jaroslav-durych-821.
2. Jen zhruba k ději knihy. Osou románu je život jezuitského kněze blahoslaveného Karla Spinoly (1564-10.9.1622). Kniha je rozdělena do čtyř dílů. Prvý díl Země zachycuje období života bl. Karla Spinoly od dětství až po vyplutí do Japonska. Druhý díl Moře, dějově velmi bohatý, pojednává o složité cestě do Japonska plné nucených zastávek, různých dramatických okolností a začátek pobytu v Japonsku. Třetí díl Krev popisuje postupnou likvidaci katolického křesťanství a křesťanu v Japonsku, zde je dobré podotknout, že za pomoci nekatolických Evropanů a nesvornosti mezi jednotlivými mnišskými řády samotných katolíků. Díl končí v den zatčení Karla Spinoly 13.12.1618. Čtvrtý díl Oheň pojednává o období Spinolova věznění a končí v den násilné mučednické smrti jeho a jeho druhů 10.9.1622. (Čili nedávno si znalí připomněli 400 let výročí jejich smrti).
3. Zejména v prvém díle se nesnažte hledat logiku textu, ale vnímejte atmosféru. Např. nesnažte se ve druhé kapitole pochopit, co vedlo mladého Carla Caraffu (1561-1633, budoucího lidumila, který po vojenské epizodě nalezl smysl života v pomoci a vzdělávání nejbídnějších lidí, což se ovšem z knihy nedovíme) k tomu, že se v jezuitském noviciátě chová tak povýšeně (nepochybně je to pouze pubertální nezralost), vnímejte kontrast mezi ním a Karlem Spinolou a zejména správcem noviciátu Bartolomeem Riccim, který s pokorou přijal tuto práci a během této kapitoly je (stejně jako čtenář!) pozvolna proveden a doveden stavem zmatenosti k tomu, že poslechne náhlé Boží vnuknutí a řekne Karlovi Spinolovi, že naplnění jeho života je v misijní cestě do Japonska. Při tom (opět, spolu se čtenářem!) postupně nalézá souvislost mezi svým životem a životem oslátka, smyslem jehož existence bylo pouze to, aby na něm Kristus vjel do Jeruzaléma. Potom byl už život Bartolomea Ricciho opět jen všední pokornou službou.
4. Kupodivu v této knize nalezneme i velmi osobitý humor. Ve druhém díle se jedná o kapitolu Strasti patera superiora, blíže nekomentuji, čtenáři připravte se na skvělou oddechovku. Humor ale i najdeme tam, kde bychom to vůbec nečekali, a sice ve velmi závažné čtvrté kapitole prvého dílu (Katedrála). Poslední větou se tato kapitola mění ve velmi vtipnou anekdotu. Durychovskou ironií je tato věta uvedena latinsky, pochopitelně nepřeložená. Čtenáři, Tvůj problém. Když to nedokážeš přeložit, vtip Ti uteče, aniž si to uvědomíš, pouze Ti zůstane další z četných dojmů, jiných než je zaujetí, v tomto případě ponechání v nevědomosti. Takže si zde dovolím vůči panu Durychovi podobnou škodolibou ironii, jakou on vůči čtenářům s pocitem, že on se někde v Nebi teď na mne připonaštve že mu tak kazím ten zanechaný dojem neurčitosti ve čtenáři, a tu větu zde přeložím: Latinsky: Quo Nolana Cathedralis miserabile casu corruit. Česky: Z kteréhožto nešťastného důvodu se zřítila nolská katedrála. Ten vtip čtenář ocení pochopitelně až poté, co před uvedenou větou celou kapitolu pečlivě pročte.
5. Většinou se ale místo humoru v románě setkáváme s typickým durychovským fenoménem ironií a to v širokém rozsahu od jemné s náznakem vtipu, přes velmi černý humor, až po skutečně mrazivou, kterou jsou doslova prolezné třetí a čtvrtý díl knihy. Při pozorném a opakovaném čtení si můžeme všimnout, že Jaroslav Durych dokáže svou ironii dobře diferencovat. Např. pokud používá ironii při líčení poprav křesťanů, tak vycítíme, že má poněkud škodolibý charakter tam, kde dotyční křesťané předtím podlehli iluzi (iluze je ďáblova náhrada za božskou ctnost naděje), že z jejich stav může vyřešit občanská válka a to, že v ní podpoří stranu, která je v opozici proti současnému vládci. V té válce (je excelentně durychovsky popsaná ve třetím díle v kapitole Osaka, čtenář je přímo v ději a dostává jak informace, tak dezinformace jako ve válce, a navíc mu jsou přímo vkládány do hlavy myšlenky těch, kteří dezinformacím podléhají) zvítězil ale právě ten současný vládce z klanu Tokugawa (zahájil tím šogunát tohoto rodu, trvající až do druhé poloviny 19. století), pro kterého nebylo problémem nejprve zlikvidovat z křesťanů právě tyto angažované. Příklad jemné humorné ironie z prvého dílu: Dobře situovaný muž přichází do ženského kláštera, kam si zvykl chodit jako do nevěstince. To ještě netuší, že zde je již kněz Karel Spinola, který zde velmi úspěšně provádí se souhlasem zdejších řádových sester reformu. Očekává svou vyvolenou, místo ní přichází kněz. Hovor začíná kněz, cituji: " "Co si přejete?" " Jste zde sluhou?", ptal se nedbale čekající. "Jsem." Tato odpověď se nezdála věrohodna." Příklad černého humoru ze čtvrtého dílu při líčení nového vězení: "Aby se místo rozkoše stalo opravdu nejrozkošnější, uslyšeli vězňové, že už jim není dovoleno vcházet mezi ohradu vnitřní a ohradu vnější. Nebylo širší toto místo než pouhých šest pídí, byla však v jeho jihozápadním rohu kruhová kálecí jáma. Co teď? Přišli otroci s lopatami a rozšířili ji tak, aby dosahovala dovnitř. Jistě to byla nenadálá pozornost, která ušetřovala vězňům mnoho zbytečných kroků, nezdálo se však, že by si této pozornosti byli vážili." Příklad ironie, při které běhá mráz po zádech, ale přece jen asi poněkud škodolibé: "Na jeho zvláštní prosbu dovoleno bylo převoru bosých poustevníků, aby políbil meč. Tomu meči to zalichotilo a uťal mu hlavu jednou ranou." Na další příklad mírně uštěpačné ironie z níž jde mráz po zádech zde jen upozorním (na citaci je dlouhá). V Kapitole Máj ve třetím díle se čtenář doví, že dominikán a jezuita se ocitli ve společné rakvi proto, že oběma byla sťata hlava třemi ranami meče. Pro nepoučeného čtenáře: jezuité a dominikáni měli v dějinách velké spory. Takže zde došlo ke "sjednocení"... Jaroslav Durych dokáže ironii dávkovat i tak, že při jejím použití cítíme, že je to jen prostředek k vyjádření obrovské úcty ke skutečně svatým mučedníkům. Příklad takovéto ironie z třetího dílu z kapitoly Stín doma Protasia: "Přišli, uctivě pozdravili. I Mathias Koiči je uctivě vítal. Pak se zmínili o tom, že jdou vyměřit hřbitov a při tom si postěžovali, že si ve spěchu zapomněli doma tabák. Ihned otevřel skříň a skloniv se, vytahoval z ní různé potřeby pro kuřáky. Tehdy jeden z nich skočil, a vytasiv meč, ťal tak chybně a neobratně, že mu rozťal jen šíji. A Mathias Koiči by jistě byl v té chvíli projevil podivení nad tak zvláštními zvyky, kterých, pokud sám věděl, jiní kuřáci neužívají, ale náhle mu bylo po té ráně tak mdlo, že už mohl jen vysloviti jméno našeho Pána a přesvaté Panny a klesnouti na kolena. Tu přiskočil druhý..." K postavám některých mučedníků se ale autor vyjádří bez náznaku ironie. Čtenář zde jen až strnule zírá na svatost. Tak je tomu např. u blahoslavených Isabelly Fernandez, jejího manžela Dominika Jorge a jejich syna Ignácia Jorge. (Kapitola Isabella, a další, zmíním se o ní ještě níže).
6. Jakousi kostrou celého románu je sice životní příběh blahoslaveného Karla Spinoly, ale je to skutečně jen kostra mohutného živého těla, které tvoří velké množství více či méně známých svatých či blahoslavených, což má svůj vrchol v posledních dvou dílech, kde jsme fascinováni skutečnou masou tisíců bezejmenných lidí, pro které je svatost mučednictví naprostou samozřejmostí. Z jiných známých svatých je zde významně zaměřena pozornost na svatého Aloise Gonzagu (zde zvaného Aluigi), a to ve třech kapitolách prvého dílu - Vůle představených, Hymna Bellarminova a Stíny v Breře. V poslední z uvedených kapitol je velmi dobře uveden na příkladu stav, zvaný tremendum, kdy prostý věřící člověk při bezprostředním kontaktu se svatostí u jiné osoby zažívá tak velké pocity úcty a obdivu, že se to u něj změní ve stav hrůzy. Tato hrůza vyplývá z nutkavé myšlenky, že vlastní spása je jemu, prostému člověku nedostupná, protože je přece určena hlavně pro takovéto dokonalé svaté. Zde rektor jezuitské koleje pater Bartolomeo Recalcati, bývalý představený nyní již mrtvého sv. Aluigiho má pocity hrůzy z toho, že on sám Aluigiho zkoušel, byl na něho přísný, zatímco andělé v nebi ho vítají a vedou k Božímu trůnu. Mrtvý Aluigi, který zemřel mladý jako jezuitský novic při ošetřování nemocných nakažených morem, se rektorovi zjevuje v děsivých představách cituji: "Což ho nevidíte? Jen pohleďte lépe! ...Teď vidíte hlavu, stále skloněnou k jedné straně, jež dotěrně nastavuje kosti lícní i vystouplý nos. Z té tváře lze vyčísti všecko utrpení, všecky neduhy. Snad opět jde na žebrotu. Teď popadl cosi a nese to odhodlaně jako lupič. Ale jest to jen polomrtvé tělo morové. Snad nese je do špitálu. Teď přiklání tvář i vystouplý nos k lebce člověka morového, a pod jeho víčky, stále sklopenými, se zjevuje úsměv, jenž hrozivě ukazuje jeho lest. Kráčí dále. A hle! Tiskne tvář k lebce člověka morového. Nejde do špitálu, ten se neukazuje. On kráčí však směle jako lupič, třebas tělo jest těžké, takže klesá. Ach! Pospěšme, neotálejme, aby nám neodnesl našeho Pána! " Síla, co?
7. Opětovně zde uvádím, že je třeba si uvědomit (nejraději se k tomuto názoru nechat navést čtením zmíněné knihy Utěšitel nejlepší), že pro běžného člověka nepochopitelná touha Karla Spinoly po mučednictví je vlastně touha po důsledném následování Krista s plným dotažením přijetí kříže do oběti sebe sama stejně jak to učinil Kristus.
8. Na své cestě skutečně svatým životem je Karel Spinola provázen dvojím pokušením. To prvé se týká pouze prvého dílu, to druhé hlavně druhého dílu, ale částečně i obou závěrečných. Prvé pokušení je to, že veškeré okolí během jeho pobytu v Evropě ho přesvědčuje, že je nesmysl, aby jezdil do Japonska. Že je zapotřebí, aby zůstal tam, kde je, jelikož má vynikající úspěchy jako náboženský reformátor v obcích, kde zrovna působí. Zní to velmi hezky, ale problém je v tom, že on ví, že kdyby zůstal tam, kde je, okamžitě by byl povyšován, dostal by se do vedoucích funkcí, kde by mohl zpohodlnět, navíc by musel čelit tlaku protekcí vlivných lidí, jeho velmi světští příbuzní by využívali jeho jména k obhajování a podpoře svých vlastních zájmů a podobně. Toto pokušení končí jeho odjezdem na moře.
9. To druhé pokušení je natolik zvláštní, že ho zpracovávám v samostatném bodu. Je daleko rafinovanější, a týká se vlastně jen skutečných světců. Jestliže touží po tom, aby se plně odevzdal Bohu a dokázal to nejvyšší obětí mučednictvím, tak je zde naděje, že k tomuto mučednictví dojde podstatně dříve než až po celoživotním trmácení po mnoha letech. A to je právě to nebezpečné pokušení. Copak by nebylo lepší a rychlejší, kdyby ztratil život hned při přepadení piráty, jak se to stalo jezuitovi Ignáci Azevaidovi a jeho třiceti mladým učňům na misionářské cestě do Brazílie, takže tím by vlastně odpadlo veškeré trmácení se životem a byl by v nebi okamžitě? Tímto opravdu zvláštním a pro běžného člověka těžko pochopitelným pokušením je Karel Spinola provázen po většinu románu, začíná to koncem prvého dílu, nejvíce je to ve druhém ale probleskne to i ve třetím a čtvrtém díle. Souvisí s tím poněkud komplikovanější reminiscence jak v románu samotném, tak s románem Bloudění, a to ne pouze do oblasti pokušení, ale i do záležitostí prorockého ducha, zodpovědnosti a boje. Ve druhém díle se Karel Spinola sblíží s knězem, který spolu s ním cestuje do Japonska. Jmenuje se Giacomo de Vicariis a od začátku je nápadný tím, že si okamžitě jak se s ním setkáme uvědomíme, že má prorockého ducha. On ví, že loď Svatý František, na které se oba plaví, nedopluje. Hned to oznámí a pochopitelně kolem sebe šíří neklid. Vystupuje ale navenek velmi skromně a nenápadně podbízí Karlu Spinolovi právě ono uvedené pokušení, že mučednickou smrt lze podstoupit rychle bez nutnosti plížit se pracně celým životem. On sám jde takto příkladem - během pobytu v Jižní Americe (kde loď po těžkém poškození nuceně přistane) jde ošetřovat vážně nemocného člověka cíleně proto, aby se od něj nakazil a sám takto dříve ve službě nemocnému zemřel a takto se odebral do ráje. Teprve při třetím čtení mne napadlo, že to byl vtělený ďábel, který se snažil Karla Spinolu pokoušet k podobnému osudu. Ďábel se často opičí po Bohu, kdy nabízí určité analogie božských ctností (místo víry pověru, místo naděje iluzi a místo lásky sentimentalitu), v tomto případě se pokusil o vpravdě rafinovaně podobný osud, jakým zemřel Aluigi Gonzaga. Naštěstí se našli jiní kněží, kteří po smrti Giacoma de Vicariis (jehož proroctví o tom, že loď Svatý František nedopluje se vyplnilo, ale jinak než bychom čekali - již v nepřítomnosti Karla Spinoly byla zničena v boji s nepřítelem) dokázali Karla Spinolu opět správně nasměřovat. Pokušení tím ale neskončilo. Objevilo se znovu v poněkud komické podobě poté, co loď na které se Karel Spinola plaví, je přepadena anglickým korzárem. Karel Spinola je zajat, okraden (další skvělá durychovská ironie - zbaven všeho, čeho není zapotřebí ke spáse duše) a předveden před kapitána korzárů. Představí se jako kněz tovaryšstva Ježíšova jsa si vědom, co ho čeká (hodně jezuitů bylo v alžbětinské Anglii velmi krutě umučeno) zjevně v obnovené naději na časnější mučednictví. Anglický kapitán se mu ukloní, omluví se za nepříjemnosti a oznámí mu, že ho doveze do Anglie, neboť jeho matka vyznává katolickou víru a nejsou tam katoličtí kněží. A o několik stránek dál se dozvíme, že smrt ho nečeká, jelikož na smrt jsou posíláni v Anglii ti jezuité, kteří se tam sami aktivně dopraví, nikoliv ti, kteří tam jsou dovezeni poté, co byli cestou zajati. V Anglii neexistuje zákon, který by zajatým jezuitům nařizoval za těchto okolností skákat do moře. Zde se zmíním o oné reminiscenci boje mezi Blouděním a Služebníky neužitečnými. Ani v těch nejdobrodružnějších knihách není tak skvěle popsán dojem z šermířského souboje jako v Bloudění mezi Jiřím a Kajetánem během bojů v Magdeburku. A ani v těch nejdobrodružnějších příbězích o pirátech a námořních bitvách není tak perfektně popsán dojem z přepadení lodi korzáry, jako ve druhém díle Služebníků neužitečných v kapitole Mýlka. Při líčení jakýchkoliv bojů (viz též výše zmíněnou kapitolu Osaka) je dobré si připomenout, že Jaroslav Durych byl profesí lékař, ale i voják, takže tyto dojmy máme jaksi přímo z prvé ruky. Reminiscenci na zmíněného kněze s prorockým duchem, který kolem sebe šíří neklid a zmatek je v románě jiný kněz, se kterým se setkáváme ve druhém a třetím díle, a sice japonský biskup dom Luis Cerqueira. On má rovněž prorockého ducha, ale chová se zcela jinak. Pokud o tom promluví, tak spíše v jinotajných narážkách, kdy si ten, koho se to týká ani neuvědomuje, že se jedná o proroctví. V naprosté většině případů o tom nemluví, nese to v sobě jako strašlivě těžké břemeno. Vidí mučednické osudy těch, kteří jsou mu svěřeni. Budoucí mučedník ho požádá o požehnání, protože jedině s tímto biskupským požehnáním je schopen se dívat na utrpení svých blízkých. A biskup mu ho dává, jsa si vědom, že dotyčný odchází na mučednickou smrt nejen svou, ale i svých příbuzných a druhů. Tento jeho zoufale tristní stav vyvrcholí krátce před jeho přirozenou smrtí, kdy v kapitole Biskupova smrt pronáší slova: "Proč to vidím jen já! Chtěl jsem zůstati s vámi. Bůh nedal." V této postavě můžeme vnímat další reminiscenci z Bloudění, a sice popis zodpovědnosti představeného, konkrétně v kapitole z prvého dílu Bloudění, kdy autor nechává promlouvat kardinála Františka Ditrichštejna poté, co před ním Kajetán vysloví slova "svatý Filip Neri".
10. Román se odehrává na různých místech světa. Je dobré si všimnout, že ať se ocitneme kdekoliv, všude jsou problémy, všude dostihuje člověka kříž.
11. Nemohu zde neuvést již výše zmíněnou Isabellu Fernandez, se kterou se čtenář seznámí v kapitole Isabella ze třetího dílu, která dle mého názoru patří k nejpůsobivějším z celé knihy. (Reminiscence na evangelia - podobně jako Kristus má předchůdce sv. Jana Křtitele, tak je její předchůdkyně vylíčena v kapitole Panna Arimská, rovněž z třetího dílu.) Na této postavě Isabelly vyjádřil Jaroslav Durych vrcholným způsobem to, co se v jeho díle objevuje opakovaně obrovská úcta k ženám a jejich obětavosti.
12. Jaroslav Durych dociluje u různých čtenářů při líčení stejné věci různých pocitů. Např. i v odborné literatuře, která o něm pojednává, se setkáme s názorem, že autor oné odborné literatury není osamocen v názoru, že to, že jedna postava (nebudu zde psát která, otypujte si to sami) se Jaroslavu Durychovi jaksi vytratila je tím, že autor na ni zapomněl. Omyl, autor na ni nezapomněl. Pouze docílil maximálního efektu u méně pozorných čtenářů. Tato postava je totiž dosti odporným špehem, který v prostředí vězněných kněží špicluje. A který špeh je lepší než ten, kterého si nikdo (v tomto případě méně pozorný čtenář) nevšimne, či dokonce vyvolá pocit, že se na něho zapomnělo?
13. Čtenáře během celého románu provází svatost. Pokud čtenář tuto svatost přijme, tak v poslední kapitole čtvrtého dílu Velký den, kde je líčena poprava upálením a stětím více než padesáti mučedníků má možnost pochopit jejich radost, že se mohou obětovat svou mučednickou smrtí pro víru a následovat tím Krista. Nebo může zažít podobné tremendum jako výše zmíněný Bartolomeo Recalcati v kapitole Stíny v Breře z prvého dílu - čili může zde být reminiscence mezi uvedenou kapitolou prvého dílu a vlastními čtenářovými pocity, které si postupně čtenář uvědomuje během čtení třetího a čtvrtého dílu a které v poslední kapitole čtvrtého dílu vyvrcholí pocity hrůzy z toho, že svatost je nám běžným lidem tak vzdálená, že spolu s ní nám může uniknout i naše vlastí spása. Naštěstí jsme poučeni o velikosti Božího milosrdenství a o tom, že dotyční svatí vlastně spolu s Kristem trpí za nás, což ony pocity hrůzy může hodně zmírnit. Předpokládám, že ten vůbec nejčastější pocit, ke kterému by mohlo dojít v našich ateistických sekulárních podmínkách, a sice pocit, že ti mučedníci jsou blázni, že to, co dělají, je naprostá hloupost, tak že k takovémuto pocitu u čtenáře této knihy vůbec nedojde. Ateistický čtenář má totiž již od prvé kapitoly prvého dílu tolik důvodů proč s knihou praštit a přestat ji číst, že je prakticky nemyslitelné, že by tu knihu do poslední kapitoly dočetl. A pokud náhodou ano, a během čtení této knihy u něho nedojde ke změně jeho ateismu, tak má smůlu, z celé knihy mu totiž opravdu zůstane jen dojem hromady ohořelých kostí svržených na dno moře, (dále cituji z posledního odstavce knihy) "aby nic z toho nemohlo už přinésti neštěstí zemi japonské".
14. Závěrem několik informací o vydáních knihy. Pokud nepočítáme dvojí vydání prvého dílu ve 40. letech 20. století, tak máme k dispozici dvoje vydání kompletního románu exilové římské z r. 1969 a vydání z nakladatelství Argo z roku 1996. I když jsou rozdíly v textu, tak se spíše jedná o ve druhém vydání opravy drobných nepřesností z prvého vydání, než tak drastické rozdíly, jaké jsou mezi jednotlivými vydáními románu Bloudění (ty spáchal dle mého mínění většinou spíše ke škodě románu sám Jaroslav Durych). Osobně mám raději římské vydání, a to ze dvou důvodů. Prvým je větší text, takže nedochází tak snadno k přehlédnutí drobných vět, které bývají u Jaroslava Durycha velmi důležité. Druhým důvodem jsou nádherné a plně výstižné ilustrace na titulní straně všech čtyř dílů (jedná se o samostatné brožury) od Michaela Floriana. Ten musel tu knihu velmi dobře přečíst, než ty ilustrace namaloval. Vidím v těch čtyřech ilustracích jeden z vrcholů ilustračního umění. Vydání z Arga má rovněž ilustrace, ale jedná se pouze o převzaté ilustrace z barokní knihy o mučednících, které jsou vesměs bez souvislosti s textem reprodukovány, velké množství z nich je anachronických. Výhodou vydání z Arga je dobrá vazba, na římském vydání je vidět, že bylo šito horkou jehlou, i při velmi šetrném čtení se vazba bohužel rozpadá.

Komentáře (0)