Francouzská Štvanice má koule (i když je půlku knihy hledá)

recenze

Francouzský autor Nicolas Lebel by měl být jakýmsi nepsaným spolubojovníkem Miniera. Protože vážně, vzpomenete si na nějakého jiného, fakt zprofanovaného, FRANCOUZSKÉHO autora detektivek? I když čtu celkem dost a začínám se v autorech maličko orientovat, Francouzi mne míjejí. Štvanice (v originále dle překladače Hra: Smečka nikdy nepustí svou kořist) je tedy nejen francouzská detektivka a novinka u nás, ale také jde o první krimi knihu tohoto autora.

Stalo se už nepsaným pravidlem, že se s kolegyní Vendi rozčilujeme nad anotacemi. Ani zde si nedám pokoj. Upřímně mne anotace na přečtení Štvanice nalákala. Jenže mě v průběhu první třetiny jen mátla a přidávala mi hned od začátku proměnné v rovnici, která se s další a další kapitolou stávala čím dál složitější. To v překladu znamená, že pro někoho je problém sčítání, pro někoho kvadratické rovnice a pro někoho třeba integrály. Není tedy vyloučeno, že se najde někdo, kdo Lebela prohlédne a bude se pod fousy smát policii, jak se honí div ne za vlastním ocasem. No a někdo se zasekne jako já, odhodí tužku a… Vezměme si Štvanici ale hezky popořádku!

Nevím, zda bylo “achání” způsobeno překladem, nebo byl Lebel nervózní, aby nevyzradil pointu příběhu moc brzo. Ale pomalu při každé promluvě v počátku knihy někdo započal “Ach,...”. Málem jsem vyletěla z kůže!
Dobře, dobře, pojďme se podívat na “objektivní” dojmy.

Lebel nám ve Štvanici předloží rovnici o dvou známých a dvou neznámých. Komisař Starski, na jehož jméno budou narážky celou knihu - nemohla jsem se rozhodnout, zda mne to baví nebo rozčiluje, ale myslím si, že to přesně autor chtěl. Čtyřicátník, který se bojí životní změny a proto se upíná na umírajícího psa. K mé nelibosti dostal za parťačku malou Asiatku, Yvonne Chenovou. Chladnou a odtažitou…krávu pitomou. Sorry, to nešlo neříct! Kolegyně je bez citů, bez rodiny, bez partnera, ale miluje služební BMW. Slovní výměny mezi hlavními postavami v knize byly. A mohly být skvělé, kdyby nebyly ploché. Lebel je napsal vtipně, ale zapomněl na nějakou přísadu a to, co mohlo rozesmát, člověk přešel se stoickým klidem. Těchto slovních výměn s postupujícím příběhem ubývalo a zůstala jen jedna. A ta jen podtrhovala, jaký je Starski ubožák a Chenová umanutá ženská. Komunikace postav v průběhu knihy tedy vyznívá ploše. Nebo jen nerozumím Francouzům, to je taky dost možné.

Zmiňovala jsem ještě dvě neznámé - to jsou dva muži v bytě, kdy jeden je rukojmí a druhý naříká a policie se s ním snaží navázat kontakt. Neznámí nezůstanou dlouho a čtenáři tak zapadnou dílky prvních kapitol, kdy nebylo úplně jasné, kdo bude kdo. Lebel maličko poskotačil mezi postavami a nechal nás ke každé nahlédnout. Jakmile se na scéně objeví dávná láska slabáckého komisaře, začne jít dílo z kopce. Starski totiž pro záchranu Chloe de Talens (proč sakra všichni potřebují opakovat celá jména proč jen u některých postav???) udělá téměř cokoliv. A to způsobí fakt, že pokud jste k Chenové chovali nějaké city, věřte, že se jen umocní paralelně s tím, nakolik se Starski snaží (u mně šlo o nenávist).

Tímto zmatkem pocitů se dostaneme zhruba do půlky knihy. Najednou pak víme, kdo je dobrý, kdo je zlý, koho se snažíme chytit. Ale v hlavě nám hlodá myšlenka, zda nás jen tak náhodou Lebel nevodí za nos. Proto doporučuji, abyste si v místech, kdy jsou Starski a Chenová v igelitové místnosti s rouškou (to poznáte), poslechli, co se dozvíte a pak knihu zavřeli. Zavřeli i oči a zkusili přemýšlet, co víte. Jaké jsou důkazy? Kam vedou stopy? Koho byste si chtěli zvolit za zlého? Na čí straně stojíte? No vážně, zkuste to. A pokud jste již knihu četli, vzpomenete si na dojmy, které jste v pokoji s igelitem měli? Beru jej ze svého vlastního pohledu jako zlomový bod. Já se totiž v tom pokoji ztratila, vzdala snahy. Lebel mi celou dobu servíroval data a vzbuzoval ve mně emoce. Silné emoce, jak sami můžete vidět v recenzi. Po zlomu jsem jen seděla a hltala text. Rovnice začala být natolik komplikovaná, že jsem už neměla šanci Štvanici vyřešit, protože jsem se v popsaném papíru s řešením ztratila (obrazně řečeno).

Kdybych to měla říci jinak, odevzdaně (ale konečně v pozitivním slova smyslu) jsem se autorem nechala provést až ke konci Štvanice. Lebel nám předložil několik komplikovaných situací, které přitom tak jednoduše vysvětlil, že už se mi ani nechtělo s ním soupeřit a hádat vraha. Jela jsem na WOW efektu snad poslední čtvrtinu knihy a musím říci, že po dočetní jsem byla nadšená. Tenhle Francouz má koule!

Celkové hodnocení knihy jsem i přes obrovské nadšení po dočtení Štvanice nedala na 100%. I když měl Starski občas dost dobrý postřeh co se vyšetřování týká, narazila jsem i na pár nesrovnalostí. Nejvíce mi ovšem vadily zmiňované dialogy. Umím si ale představit, že bude natočená detektivka podle této knižní předlohy a bude sakra vtipná.

Recenze je z webu Knižní Díra

Komentáře (0)