Conan kontra Vietcong

recenze

Carpenterova Conanovka z roku 1989 (USA, ČR 2001, Deus) se věnuje Conanově první turánské epopeji, tedy době, která by měla spadat, dle chronologie sestavené Williamem Galenem Grayem, do období Conanova života před povídkou "Dcera pána mrazu" a "Královna Černého pobřeží", tedy nám představuje Conana mladého věku.

Ten se nachází v hodnosti seržanta turánské armády kdesi ve venjipurských džunglích, aby pomáhal pacifikovat nově dobyté území a aby pomohl potlačit vzpouru domorodého obyvatelstva, drobných záškodnických Hwongů, které vede tajemný a mocný čaroděj Mojurna. Válka je však vedena podivně, liknavě, jako by velitelům nešlo ani o vítězství, ale spíše o to utopit v krvi co nejvíce životů a vleklý pokladnu vyčerpávající konflikt protáhnout co nejdéle.

Poslední třetina knihy pak Conana a jeho přítele ve zbrani, Jumu, zavede do hlavního města Turanu, Aghrapuru, kde musí čelit nejen spletité etiketě vztahů královského dvora, nenávisti městské chudiny, ale také intrikám spiklenců z nejvyšších kruhů, kteří se snaží sesadit slabošského vladaře Yildize.

Tahle conanovka je fajn! Nemá-li člověk přílišná literární očekávání, dokáže ho přes poněkud všední a plytký děj dobře nasytit, čemuž napomáhá i dobře zvolené neobvyklé prostředí džungle kdesi v "Indočíně", kde turánské spořádané a disciplinované oddíly čelí partyzánským výpadům chatrně vyzbrojených drobných Hwongů. Dusný deštný les prostupuje celým textem - ať už se jedná o boje v dusivé vlhké atmosféře pralesa, dusné špeluňky města Venjipuru nebo o dusné, zahnívající vztahy velitelů pevnosti Sikader či o dusno před bouří u královského dvora v Aghrapuru.

Kniha na docela malém prostoru poměrně uvěřitelně vykresluje anatomii jednoho spiknutí s nečekanými zvraty v "očekávaném" vývoji, takže ačkoliv je od počátku jasné, že Conan vyhraje, cesta, jakou k tomu dospěje, není široká a přehledná, nýbrž se klikatí hustou džunglí jako Conanův trestný oddíl, aby dospěla k naprosto nečekanému vyvrcholení, kdy nepředpokládaná zbraň hromadného ničení jako deus ex machina zahubí všechny záporáky v jednom okamžiku - škoda, závěr to činí uspěchaným - čtenář by si přeci jen zasloužil pořádnou střeva od nejistoty kroutící bitku barbara a generála Abolhassana, který je správným bezskrupulozním, cílevědomým a prohnaným Conanovým antipodem.

Závěr skutečně, dle mého názoru, nepatří mezi nejsilnější místa textu, stejně jako Conanova "narkotická lotosová anabáze", která se z románu podivně vymyká, neboť čtenář nemá po celou dobu žádné indicie, co je skutečnost, co je halucinace, co je drogou způsobeno, co je drogou umocněno. Tento křehký prostor, kde čtenář přemýšlí, co se Conanovi zdá a co je pravda, je narušen vpádem skutečné postavy, hlavním Venjipurským mafiánem, který poněkud nelogicky má potřebu dlouze žvanit, namísto toho, aby konal. Také celková kompozice "hrůzného rauše" působí pro text zvláštně - série místností s různými halucinacemi, které odkrývají na dřeň obavy Conanovy duše, by se spíš hodila ke středověkému mystériu, ale ne do conanovky. Zároveň je místností dost na to, aby se kapitola do mysli zapsala, ale příliš málo na to, aby dokázaly funkčně a přesvědčivě duši vykreslit.

Poslední poznámka mé recenze se týká ženských postav, které zásadním způsobem tvoří příběh a rozhodně nepůsobí jako křehounké drahoty dělající trofeje osvaleného vitaminového paka. Lze říci, že vítězi této conanovky jsou dívky, protože neskončí jako zkrocené polepšené rebelky (Valerie), nebo jako popravené sufražetky (Belit). Naopak, Conana si do postele vezmou svobodně a v pravý čas ho z ní také vykopnou, ať pro to mají důvody jakékoliv.

Ještě jednou: tahle conanovka je fajn!

Komentáře (0)