Co dělat, když vás přepadne touha létat

recenze

Učila jsem se létat (1998) / Trist Pike (168 views)
Co dělat, když vás přepadne touha létat
Izraelská spisovatelka Nava Semel, která svou tvorbu odkazuje jak dětem, tak dospělým, zasadila svůj příběh o malé Hadaře do roku 1954 – je zajímavé, že se rovněž jedná o datum jejího narození. Svítilnou, která se odráží na všech stranách knihy, je však rok 1948, který je rokem založení státu Izrael. V tomto bodě se setkávají příběhy všech lidí, které osud přivedl do malé vesničky, jež se nachází poměrně daleko od Tel Avivu, avšak bližší určení si toto místo nezasluhuje, ba ani názvu. V zemi kamenů a horkého podnebí, kde ptáci přilétají v zimě za teplem, se uchylují lidé ze všech koutů Evropy.

Desetiletá Hadara, ústřední postava příběhu, nachází zalíbení v rozhovorech s jediným místním ševcem, panem Mauricem, který jí rád vypráví o svém prvním domově, ostrově Džerba. Na ostrov Džerba přiletěli Židé po zničení jeruzalémského chrámu a přinesli s sebou jednu z bran Chrámu. Hadara se svýma dětskýma očima upne k představě Židů, kteří letí vzduchem jako cirkusoví artisté, avšak bez hrazdy, a na zádech nesou bránu. To se jí stane vzorem pro její velký sen – létat. Mezitím, co se snaží zlepšit své předpoklady pro to vzlétnout, se seznamuje s tajemstvími, která jsou opředena kolem pana Maurice Havivela. Informace získává po kouskách a největší hloubka je obsažena v tom, jak se s nimi svým stále ještě dětským přístupem vypořádává.

„Vedle mě ležel konipasí zápisník. Všechny stránky měl ušpiněné. Na zadní straně jsem objevila zvláštní kresbu, kterou tam musel namalovat pan Maurice, ačkoli jsem neměla tušení, kdy to mohl udělat. Na obrázek napsal pěknými, zakulacenými písmeny, jaká děláme, když jsme se právě naučili psát: Klec. Ale to, co namaloval, připomínalo spíš dlouhý, vysoký plot z ostnatého drátu a ten plot osvětlovaly světlomety. Nikdy předtím jsem takovou klec neviděla. Neuměla jsem si představit, jakým zvířatům byla určena. Možná, říkala jsem si, byla pro dravou zvěř, která požírá lidi, anebo prostě pan Maurice neuměl klec namalovat.“ (s. 34)

Kniha voní po citrusech. Otec Hadary vlastní citrusový sad, a když se narodila malá holčička, dostala jméno Citrus, hebrejsky Hadara. Letošní chanukové svátky tráví oba bez maminky, avšak její vůně pomerančové marmelády je stále zachycena na dece, která byla celou dobu schována ve vysoké šatní skříni v pokoji. Přítel, pan Maurice, učí Hadaru milovat zemi, která jí maminku vzala, tím, že ji učí létat. Lekce jsou dokončeny, když je zemí poprvé objata – když skočí z citrusového stromu. Vzlet se nepodařil, přesto však letěla. A pan Maurice mizí stejně rychle, jako se ve vesničce objevil. Švec mizí vstříc svojí vzpomínce na hromádku dětských bot, které už nikdo nosit nebude.

Autorce Navě Semel se podařilo pomocí krásných metafor zachytit důležité okamžiky pro izraelskou paměť. Ukazuje, jak jsou zkušenosti předávány z generace na generaci. Otec učí syna roubovat citrusový strom. Osamělý muž nalomený poryvem větrů minulých událostí učí malou osamělou dívku milovat život, ať je jakýkoliv. Každý čtenář podle míry zkušeností či vědomostí může objevit v díle jiný rozměr. Dítě knihu čte jako příběh o dívce, která má velkou fantazii. Dospělý vidí za těmito snovými obrazy hmatatelnou minulost, neboť jej již život naučil číst mezi řádky.

Komentáře (0)

kniha Učila jsem se létat recenze