Reportáž psaná na oprátce přehled

17.04.2024

Kolikrát mi to ve škole říkali. A kolikrát připomínali, když jsme vystupovali na fučíkárně a šli do planetária, přes Juldu Fuldu. A mně to bylo úplně fuk a nikdy jsem nevěřil tomu, že bych si byl býval tuhle knížku někdy otevřel. Byly teda doby, kdy jsem nevěřil, že bych otevřel jakoukoli knížku. Bejval jsem holt pěknej barbar. Z toho období mi zbyla pouze obliba piv, rumů, šnapsů a různých fermentovaných věcí.

Pak jsem se procházel venku a za rohem je na baráku cedule s obrázkama a píše se tam, že si do toho baráku pro Julu přišli a místo aby ho odvezli do fučíkárny, tak ho šoupli do pečkárny, na dostaveníčko s esesáckým zubařem. Tak jsem si tu ceduli pročítal a najednou Bim ho a prásk, seděl jsem na gauči a měl v ruce otevřenou tuhle reportáž.
Je teda dost krátká, ale jestli to ten rudej pisálek čmáral na zemi u kýble se zajímavým obsahem, tak to úplně nemohl natahovat. Bůh ví, jak to celý bylo. Tak jako tak, dělal něco, co se nesmělo a evidentně ani nemuk. Kdybych měl v ruce pistoli, taky by mi trvalo vymyslet, jestli se zabít hned, nebo vzít pár lidí s sebou.

Mrzej mě dvě věci. První je, že nemám v ruce cáry papíru, na kterejch je načmáranej originál, abych věděl, kolik toho bylo. Druhá, že to co Gustina a strana pustila na světlo není dvakrát tak delší, protože se to četlo docela dobře. Mnohem líp, než třeba oživené hroby, kde se jenom bručí a nudí.
Taky bych rád věděl, jak by si Jula vedl a kam by to dotáhl, kdyby všechno přešil a skočil placáka do doby, která přišla po válce.

23.02.2024

Nevím úplně, co napsat, protože z této doby znám jen osud Milady Horákové, která na Pankráci taky byla..

Nevím, co napsat, protože při popisování mučení jsem to těžce nesla, jelikož jsem si představovala spoustu těch nevinných lidí, co si tím prošli a né vždy to přežili.. ve Fučíkovo reportáži jsem prostě cítila se všemi.

Nevím, co napsat, protože i tohle dílo muselo být upraveno a nevím, co napsat, protože v knize uváděl spousty jmen a jak to s nimi dopadlo, to taky nevím. Asi to nebylo moudré rozhodnutí. I tak by se dal Julius Fučík brát za jakéhosi hrdinu, protože prostě nemluvil. On psal.

Bylo mi nanic z loučení s jeho ženou, Gustou, bylo mi nanic když jsem četla, jak jí zpíval přes mříže, a jak jen díky sledování kšand (nebo opasku?) věděl, že je ještě tam.

Z knihy je mi smutno. A kdoví, jestli- kdyby tohle přežil- ho ušetřili i jeho ruští soudruzi po válce.. víme, jak fungují.