Lido di Dante přehled

30.03.2021

Zakryj si oči, čas pádí. Jsme tady a teď a pak jsme později a pořád tady a možná o kousek vedle. A ty jsi ty a já jsem já.
A taky jsem ten chlapík v červených plavkách, co pobíhal s jiným chlapíkem po ulici a taky jsem ten legrační chlap na nudapláži, co na nás tak blbě čuměl, když jsme tam omylem přimotali v plavkách, a taky jsem ten spisovatel, co přijel na čtení a taky jsem to dítě, co s Erikem pozorovalo vodní ptáky a možná taky Jóžina, jo, toho, co vylézá z bážina. A možná jsem zabil a možná jsem podvedl a možná jsem to nebyl vůbec já, možná jsi to byla ty.
Ale i když se vracíme, i když to znovu zkoušíme, ty už nejsi ty a my už nejsme my, změnili jsme se z lesa plnýho vášně v krajinu po ohni, černou a křehkou, trochu víc foukne a zmizíme docela, musím se k ní brodit hlubokou vodou, oblečení si držím nad hlavou, přelézám ploty a průvodcem mi je naše dítě, už ne ty. Protože ty spíš.

(Kdo touží po "psychologicky pečlivě vykreslených postavách", "komplexním ději" nebo vůbec "ději" plynule pokračuje k dalšímu titulu, pantofle nechte, prosím, u vchodu, nikdo mi v nich neodcházejte, děkuji!)

19.03.2021

Ty povídky působí jako mistrovské fragmenty mnohem delších textů. Někdy až úmorně dlouhé lyrické popisy střídá ve zkratce podaná akce. Jako blesk z čistého nebe. Ty popisy ale mají své opodstatnění. Nic se tu neděje náhodou. Vše se děje jako by bylo skryto za nějakou fasádou, jako ty stěny u Tonyho v baru, na které když se sáhne, tak se propadnou, jako ohořelé stromy v závěrečné povídce, na které když se sáhne, tak se rozpadnou. Vše je ve výsledku jen zdání, sen, jako ostatně Dantovo Peklo. I když ve své době bylo Dantovo Peklo přijímáno jako něco skutečného. Podobně působí i tenhle soubor povídek, jako umný propletenec skutečnosti a snu, kde nelze přesně určit co je sen a co skutečnost. Jediná a vlastně banální výtka směřuje k té možná až přílišné literátskosti; prostě a jednoduše Borkovcovo psaní působí někdy až moc suverénně a jistě. A to je obecně asi to, proč jsem pro jeho styl přijal ono nechtěně přesné označení jakéhosi čtenáře na obálce Petříčka; totiž označení protivný impresionismus, ale osobně nevnímám ono slovo protivný ve smyslu nepříjemný, ale daleko spíš jako neodbytný až tělesný pocit jdoucí proti čtenářskému očekávání. V tom psaní je něco vzpurného, něco co se dere na světlo dost často na úkor čtivosti a celkové srozumitelnosti. Ale je to vzpurnost výsostná. Doporučuji.