Kdo má rád Yngveho Freja přehled

09.03.2020

"Lebo čo myslíte, doložil po chvíli, kto má dnes ešte rád Yngveho Freja? Nikto. Okrem nás nikto."

V geniálnej skratke zachytené medziľudské vzťahy v kontexte doby, spoločenskej situácie. Aj keď samozrejme, ono je to zložitejšie, nemožno povedať, že to o čom Claesson rozpráva, je fenomén vyslovene lokálny a dobový. Stret generácii a jeho dôsledky - problém, ktorý nemá riešenie - tu bude stále. Ako si majú porozumieť rôzne generácie, keď si často krát nerozumejú ani rovesníci? Kto má rád uvažovanie, spôsob života, veci minulé, v dnešnom svete, keď nie zriedka sú ľudia tak arogantní, že nerešpektujú ani žijúcich pamätníkov čias relatívne nedávnych a popierajú holú skutočnosť? Nikto. Okrem nás, pamätníkov tých našich čias, nikomu inému nebude milé a drahé to, čo nám. Mám rada takéto knihy. Hĺbavé, melancholické, hlboko ľudské, ktoré vedia prekvapiť úsmevnými momentmi. Nenápadné, so silnou pointou. Duch čias minulých zachytený na papieri. A predsa sú vyňaté z behu času a sú a navždy budú NADČASOVÉ.

16.01.2020

Začátek byl báječný a příběh měl nakročeno k tomu, aby se pro mne stal "knihou měsíce". Nakonec však autor hodně ubral z původního rozjezdu, který sliboval být textem cimrmanovského formátu.
Claesson - jak říkaly kdysi profláknuté novinářské formulace - "držel prst na tepu své doby". Byl vnímavým pozorovatelem švédské reality a v roce 1968 si všiml a do tohoto příbehu zpracoval dvě společensky závažné skutečnosti, a sice že se ve Švédsku kriticky vylidňují lesnaté oblasti a v nich zůstávají žít jen přestárlé zbytky populace, a že se z rozhodnutí vlády mění směr jízdy a vozidla budou jezdit vpravo.
Právě ta druhá převratná událost osudově zasáhne do života té první zmiňované skupiny, neboť jeden ze staříků žijících v lesní samotě považuje za nutné upravit a přemístit ukazatel u blízké silnice. A tento jeho počin vyvolá řadu nejdříve komických situací, později však spíše smutných, nostalgických myšlenek.
Skupině staříků, životem a světem zapomenutých na lesním statku, se hroutí svět. Není co dělat, kam a jak jít či jet, a k tomu je ještě začnou navštěvovat jacísi turisti z města, hledající staré památky. Střet těch dvou světů mohl dopadnout satiricky a vesele, autor se však rozhodl spíše pro smutný a beznadějný závěr. Přesto doporučuji.

Pozn.:
Může se nám to zdát neuvěřitelné, ale opravdu i v této knize (už asi v třetí z dávnější švédské literatury) jsem našla jako samozřejmost zmínku o tom, že starobní penzi (hotové peníze!) švédští pošťáci nechávali obyvatelům vzdálenějších oblastí někde na rozcestí pod kamenem či v nějaké "ptačí budce", a ti, když měli cestu kolem, si je vyzvedli. Dovede si někdo z nás něco takového u nás představit?