MarlboroGrants přečtené 1

Muž, který nevrhá stín 2016, Vadim Petrov

Muž beze stínu aneb Čím mě potěšila kniha Vadima Petrova (...) Mezi počáteční a konečnou verzí knihy je jeden rozdíl, který do značné míry determinoval její podobu - zmizel z ní (samozřejmě pouze zdánlivě) Vadim Petrov a s ním i vyprávění v první osobě, a hlavní postavou se stalo autorovo alter ego: muzikant, zvukař, stěhovák a špion s „typicky“ českým jménem Nathan Kassis. Na této šťastné změně lze, myslím, naznačit alespoň částečně autorův přístup k autobiografické složce příběhu, potažmo celé knize. Protože jde v zásadě o špionskou historii, jejím ústředním hrdinou nemůže být nositel obyčejného jména; tradice Jamese Bonda prostě zavazuje. Velmi nezvyklé cizokrajné jméno současně působí trochu jako zcizující prvek, jímž jako by autor neustále čtenáři naznačoval, že jde o fikci. Zároveň se nemohu zbavit dojmu, že se autor „Nathanem Kassisem“ drobátko posmívá sám sobě a kdybych chtěl dokonce freudovsky přemítat, hledal bych v neobvyklosti použitého jména případné zasuté vzpomínky na posměšky, jejichž obětí se možná autor v dětství stával kvůli vlastnímu nezvyklému jménu. Er-formou a - ostentativně, byť zdánlivě - fiktivním hrdinou si autor navíc (aniž bych jej podezříval z pouhých náznaků alibismu) do značné míry rozvázal ruce, pokud jde o případnou budoucí nelibost některých reálných vedlejších postav, ve finální verzi ostatně důsledně opatřených pseudonymy. To, že autor sám sebe nahradil vlastním alter egem, mu také pomohlo získat kýžený odstup či nadhled a umožnilo celý děj pročistit - něco z toho, co možná bylo zajímavé u Vadima Petrova, je zkrátka pro příběh Nathana Kassise zcela nepodstatné. Za zmínku stojí rovněž fakt, že v našem reálném světě nejen existuje osoba jménem Nathan Kassis, ale že tento člověk dokonce překvapivě... Ale ne, nekažme autorovi jeho kruhy. Autorova změna přístupu má, kromě jiných, jeden významný důsledek. Příběh ztratil na původně zdůrazňované autobiografičnosti, která jej, domnívám se, zbytečně zatěžovala a hlavní hrdina, byť nadále zůstal ústřední postavou, se stal jakýmsi kukátkem, čočkou objektivu či zrcadlem, jehož prostřednictvím čtenář sleduje mimořádně zajímavý úsek moderních československých a poté českých dějin. Hlavním předmětem knihy tak pro mne nejsou jednotliví hrdinové a jejich osudy, ale samotná doba, jíž postavy a zápletky - včetně oné ústřední, případu červené rtuti - dodávají chuť, vůni a barvu. Díky tomuto přístupu dokázal autor podle mě oněch několik málo let vylíčit na relativně malé ploše neobyčejně ostře, plně a přitom natolik srozumitelně, že je zvládne prostřednictvím jeho textu „prožít“ či „procítit“ i dnešní teenager. Pobavila mě spousta drobných méně či více nenápadných žertů a žertíků (kolik asi čtenářů „spolklo“ automaticky jméno mluvčího ruského velvyslanectví?) a mozaikovitý způsob vyprávění, jehož si příznačně povšiml i jeden ze zasvěcených recenzentů, bývalý příslušník české zpravodajské komunity Jan Schneider. Čím mne však autor potěšil mimořádně je lehce inzitní dojemnost autorova (Nathanova) všudypřítomného nevěřícného údivu týkajícího se jeho vlastní zpravodajské kariéry a prostředí, v němž se shodou okolností ocitl; ten neodbytný a nezasvěcencům těžko popsatelný či vysvětlitelný pocit znám totiž velmi důvěrně.... Více zde: http://www.vadimpetrov.cz/2017/03/07/kritika-romanumuz-ktery-nevrha-stin-od-zpravodajskeho-dustojnika-marlboro-grants/... celý text