Anjin
přečtené 658
Konstantin: Cesta k moci
2021,
Stanislav Doležal
Na českém trhu obecně poněkud postrádám kvalitní literaturu, týkající se Říma a Římské říše. Proto jsem si s potěšením přečetl tuto knihu, která zcela nepochybně onou kvalitní literaturou je. Zpočátku mě trochu zklamalo zjištění, že samotnému Konstantinovi se nakonec věnuje asi jen polovina knihy. Ale posléze jsem pochopil, že hlavním cílem autora je především zasadit Konstantina do kontextu vývoje říše, a to je velmi potěšující. Celkově tedy hodnotím knihu nanejvýše pozitivně. Ovšem, jak je mým zvykem, nemohu si odpustit několik poznámek. Především, autorovým hrdinou je zcela nepochybně Dioklecián, přičemž silně adoruje jeho hlavní dědictví, systém tetrarchie. Z knihy je dostatečně zjevné, že zatímco Diokleciána upřímně obdivuje, Konstantinovi spíše nefandí. Má pro to své důvody (v knize uvedené), ovšem na několika místech bych si s ním dovolil nesouhlasit. Především, jeví se mi, že jedním z hlavních jeho výtek proti Konstantinovi je, že rozbil systém tetrarchie jeho milovaného Diokleciána. S tím souvisí i to, že Konstantina zarputile považuje za usurpátora. Přičemž tato otázka podle mého názoru není zdaleka tak jasná, jak autor tvrdí. Za prvé, je zřejmé, že hlavní osobou tetrarchie, která vymezovala její pravidla, byl Dioklecián, tedy "starší augustus." Autor tvrdí, že Konstantius I., pakliže jmenoval Konstantina před svou smrtí caesarem, neměl k tomu právo, protože tím porušil Diokleciánova pravidla. Proč? Proč by měli vybírat západního caesara ostatní tetrarchové? Jednak Konstantius byl v té době ve stejné pozici "staršího augusta" jako předtím Dioklecián, čili pokud někdo měl právo měnit pravidla tetrarchie, pak to byl on (byť je znát, že autor spíše fandí Galeriovi) a jednak, i sám Dioklecián před svým odchodem jmenoval dva nové caesary. Pokud mám tedy pravdu, pak Konstantin byl legitimním caesarem a tedy, ve chvíli Severovi smrti se stal automaticky (plně podle pravidel tetrarchie) augustem a tedy to nebyl on, kdo rozbíjel tetrarchii, ale ti, kteří ho za něj odmítali uznat. Jistou nespravedlivost vnímám i u popisu Konstantinovi krutosti vůči své rodině. Jistě, je fakt, že nechal popravit svého syna a ženu, ale sám autor uvádí, že prostě není schopen rekonstruovat důvody, proč to udělal. Dále uvádí, že lepším bylo Licinius. Ale sám uvádí (!), že Licinius nechal povraždit mnohem více členů "širší tetrarchické rodiny". A propos, Konstantin nechal na živu své nevlastní sourozence a jejich děti, což se rozhodně nedá říci o Konstantiovi II. Nic to ovšem nemění na tom, že Konstantin měl nepochybně mimořádnou vůli k moci. Je to však ovšem samo o sobě tak špatné? Faktem je, že mohl být upřímně přesvědčen, že říše potřebuje jednoho silného vládce, i vzhledem ke zmatkům, jež sám zažil. Nepochybné také je, že jeho vláda a skutečný válečný um, kdy mnohokrát porazil barbary a organizované nepřátelské kmeny udržel za hranicemi, pomáhala udržet říši i po jeho smrti. Na závěr, nemohu se zbavit dojmu, že autor, sand rovněž pod vlivem svých sympatií pro Diokleciána, poněkud bagatelizuje jeho pronásledování křesťanů, které ovšem bylo, na čemž se shodli i pohanští autoři, skutečně rozsáhlé a brutální. A neustále opakovat, že třeba Konstantius I. je v podstatě nepronásledoval je sice fajn, ale poněkud to relativizuje fakt, že v jím ovládané oblasti jich příliš (což autor sám uvádí) nežilo.... celý text
Gendži monogatari a populární literatura období Edo
2021,
Marek Mikeš
Nemohu se zbavit jistého dojmu jisté přebujelosti metodologické části, což je ovšem o odborných prací v poslední době běžné. Je hezké, že autoři uvádí, jak k čemu došli, kdo postupoval podobně, kdo naopak zastával jiný názor, ale člověk by se spíše chtěl dozvědět, co tedy zjistil, zvláště, pokud má kniha jen nějakých 180 stránek čistého textu. Jinak plně souhlasím s komentářem níže.... celý text
Římský stát a katolická církev ve IV. století
1983,
Josef Češka
Vysoce ideologická knížka, v níž se odkazy na úctyhodné prameny mísí s odkazy na Marxe a Lenina. Lze tu najít řadu vyložených spekulací (např. Konstantin nedostal Nový zákon s Apokalypsou, protože by se mu nelíbila - ovšem každý, kdo má alespoň základní pojetí o dějinách katolické církev ví, že biblický kánon byl definitivně uzavřen až na Tridentském koncilu), řadu chyb vycházející ze zjevné (účelové?) neznalosti církevní nauky a tomu, jak funguje (i když se asi není čemu divit, když sám autor v úvodu deklaruje, že vlastně naukové spory považuje za nepodstatné). Vše prostě prostupuje měřítko (které rovněž sám autor přiznává), a sice že se za vším se má hledat politické pozadí a materiální motivaci, což prostě u náboženství nejde (přičemž neříkám, že o ně nejde nikdy, ale rozhodně ne především - což by ostatně také mohl autor, který zhusta nadává křesťanům do fanatiků, vědět). Účelem zkrátka není nic jiného, než ukázat, jak je křesťanství špatné, přičemž nejhorší jsou katolíci, o něco lepší jsou ariáni (jejichž nauka mu připadá "logičtější" - vskutku zvláštní, vzhledem k projevovanému nezájmu o náboženství), pak samozřejmě donatisté (ve kterých tak trochu zahlédne třídní bojovníky) a nejlepší jsou samozřejmě staří dobří pohané. Ovšem i u nich oceňuje především jejich etatistický kult, který mu nepochybně musí imponovat. Ne, není to úplný odpad, jistou výkladovou hodnotu je třeba tomu přiznat (třeba zajímavé je srovnání Konstantina II. a Konstanta na str. 48) ale bohužel je to téměř zcela přikryto pod tím bolševickým balastem. Až se člověku nechce věřit, že to napsal renomovaný historik. Ano, byla to ještě tvrdá normalizace, ale pak se nabízí otázka, proč se po roce 1989 neudělalo nějaké další, "očištěné", vydání...... celý text
Revolúcia a Kontrarevolúcia
2021,
Plinio Corrêa de Oliveira
Základní kniha a zároveň manuál pro hnutí TFP. Naneštěstí touto "učebnicovostí" toto jinak velmi podnětné dílko trochu trpí, protože, ač lze za textem tušit značnou hloubku, poměrně značně úsečné formulace působí trochu reduktivně. Zároveň musím trochu vytknout určitý zmatek ve třetí části, který je způsoben promícháním dodatků z let 1979 a 1992. Jinak jsem velmi rád, že jsem si mohl tuto známou a významnou knihu přečíst v nám blízkém jazyce, za což patří Nadaci Slovakia Christiana dík.... celý text
Francouzští králové a císaři v novověku
2005,
Peter Claus Hartmann
Na téhle knize je pěkné, jak je vidět, že každý autor má rád to své období, a tedy i příslušného panovnického reprezentanta. Snad jen ta adorace Ludvíka Filipa byla trochu přepálená. Otázkou také zůstává, jestli se trochu nedalo ubrat u Napoleona, který na rozdíl od jiných je přeci jen poměrně znám, a věnovat stránky jinde, za sebe bych třeba byl rád za delší medailonky Ludvíka XVIII. i Karla X.... celý text
