Zpěv umlčených ptáků
Povídka od:
Jana Vaňková
Z knihy:
Mlok 2018
Příběh o evropské magické škole se odehrává převážně ve Francii v první polovině 16. století, je zvláštní směsí reality a fantastiky, příběhem o hledání, strachu - a možná trochu překvapivě také o mandalách.
Komentáře (3)
Přidat komentář
Povídka o magii a živých mandalách, které propojují různé světy. Řeší se, jestli je mandala nebezpečná, zda se má oživit nebo uspat. Moc popisu a skoro nic se neděje, kromě koncertu a zkoušek a čtení dopisů.
Mám dost rozporuplné pocity. Jednoduché odpočinkové čtení pro širší vrstvy čtenářů tato povídka pravděpodobně není. V první, delší polovině mě to vážně nebavilo (mohlo jít o subjektivní nezájem o prostředí a mandaly). Doporučila bych zjednodušit některé termíny a soustředit se více na děj, než popisy, (připouštím však, že někdo širší vykreslování prostředí naopak miluje). Zejména ve třetí čtvrtině děj konečně dostal spád a stal se zajímavým, na konci (pro mne) bohužel místo gradace opět trochu pokles, způsobený zejména otevřeným, nejasným závěrem. Celkově na mne povídka působila buď jako první část většího příběhu nebo jako co nejrychleji ukončené vyprávění z nedostatku času. Samý náznak a pořádný závěr s dokončenou myšlenkou (o strachu z neznámého a důsledků lidského chování) nikde. Přišlo mi líto nevyužitého velkého potenciálu, který tu určitě byl.
Není to první povídka, kterou jsem četl od paní autorky a je pravdou, že těžko si nevšimnout opakujících se, či velmi nápadně podobných kulis a situací (studenti vyšších oborů, zkoušky, dilemata i s tím spojená...). Pravdou ale také je, že tento příběh měl něco v sobě více, než ty předchozí, na které jsem narazil v jiných sbornících ("Hic Rhodus, hic salta", "Ten druhý" či "Léčitel"). Autorčin styl je velmi čtivý, což jsem zmiňoval i dříve, jen teď mě její příběh dokázal opravdu vtáhnout. A to ne díky mandalám. Těm se nějak vyhýbám, či je rozhodně nevyhledávám. Jen teď poprvé přemýšlím, jak ony by to měly (či vlastně mají) se mnou. ;)