Těšíme se na Vás!

10.06.2021

„Hovno tutovka.
Jel jsem na doraz.
Víc nedokážu.
Buď do toho půjdeš,
nebo ne...“

Povídka, kterou napsal pan Heteša spolu s Karlem Veverkou je pohledem do kruté reality současnosti a možné budoucnosti. Označuje závislost na počítačových hrách jako něco skoro nebezpečného a hraje si tu z možností cestovat v herním světě časem zpět. Obsahuje i pár technických možností, je tu i naznačeno, že by se nemuseli používat klávesnice, ale že by uživatel s počítačem komunikoval jen pomocí myšlenek. Samozřejmě, že systém je tu propracovanější, ale to si povídku musíte přečíst, aby jste se dostali do obrazu.

Malá ochutnávka:
Jeden infikovaný jedinec je smrtelným nebezpečím pro celou komunu. Pokud rakváč včasným útěkem z komuny unikl zabití, stejně mu nezbývalo víc než dva roky života. Čtyřiadvacet měsíců je totiž doba, ve které tato nemoc stráví člověka celého. Dva roky čekání na smrt. Ale málokdo ty dva roky opravdu přežije.

Hlavní hrdina je tak zabrán do hry, touhou vyhrát, že se začíná ztrácet jak ve svém životě, tak v tom herním. Je tu přidaná jistá část cestování časem a pointa příběhu vás, když ne pořádně zamrazí, tak alespoň rozesměje. Všechno je střízlivě dávkováno, napětí je lehce zvyšováno a díky tomu se to dychtivě čte. Jak se pomalu seznamuji s tvorbou Petra Heteši, poznávám ty střípky situací a věcí, které pak používá v jiných příbězích. I tady jsem narazil na pár maličkostí. Ale nechci spoilerovat.
Rozhodně pět elektronicky žlutých Hetešovo motýlků.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )

Citát: Vzal jsem si z ledničky plechovku piva, otevřel jí a sedl si k simulátoru.