Na hradě leixlipském

Povídka od: Charles Robert Maturin
Z knihy: Strašidla, duchové & spol.

Maturin proslul „gotickým románem“ Poutník Melmoth, který je považován za jeden z nejlepších strašidelných románů vůbec. Na hradě leixlipském je bohužel jediná dochovaná povídka tohoto autora, jenž tak významně ovlivnil anglickou romantickou literaturu. Příběh je variací na starou irskou baladu a je příkladem motivu, který byl všeobecně velmi oblíben ve strašidelné literatuře první poloviny 19. století – MOTIV DÉMONICKÉHO MILENCE, ŽENICHA či MANŽELA. Později splynul s motivem upíra, například v Drákulovi Brama Stokera. Vedle Maturinovy povídky tento motiv výrazně zpracoval Le Fanu v novele Malíř Schalken, v parodické rovině jej proslavil Washington Irving povídkou Příšerný ženich.

Neméně oblíbená byla i démonická milenka, nevěsta či manželka. Baladou na toto téma Lenora se proslavil G. A. Bürger, v povídce Fredericka Marryata Vlkodlak se démonická manželka mění v krvežíznivého vlka. E. A. Poe napsal hned dvě brilantní povídky s motivem démonických milenek: Ligeia a Morella.

V příběhu Na hradě leixlipském se setkáváme s nejvýznamnějším výročím anglosaských strašidel – 31. říjnem, kdy se slaví HALLOWEEN. V předvečer Všech svatých konali již dávní druidové tajuplné obřady a podle Keltů byl Halloween posledním dnem v roce, kdy lze nahlédnout do budoucnosti. Tohoto motivu obratně využil i Maturin. Keltové rovněž věřili, že v tento večer se duchové zemřelých vracejí do svých pozemských domovů. Pod vlivem této víry se Halloween brzy zabydlel ve strašidelné literatuře a dnes patří k nezbytným rekvizitám především amerických hororů.

Komentáře (0)

Přidat komentář

---