Muž, který psal dopisy
Povídka od:
Dalibor Vácha
Z knihy:
Ve stínu apokalypsy
Povídka se odehrává v 80.letech 20.století, kdy vypukla atomová válka a jednotky československé armády jako součást vojsk Varšavské smlouvy operují ve vybombardovaném Washingtonu.
Komentáře (8)
Přidat komentář
Zajímavá povídka. Docela pěkně popsané pocity a přání lidí na frontě. Příběh se odehrává během invaze vojsk Varšavské smlouvy do USA :-)
Luxusní nápad s prostředím, ve kterém se povídka odehrává, ta atmosféra z toho přímo sálala. Československé (a další jednotky RVHP) válčí v Americe, jaderná válka, vše jde do kelu. Jak se s tím kdo vyrovnává z řad vojáků? Atmosféra za plný počet, děj a rozuzlení mi však tak špičkové nepřišlo
Tohle jsem prostě nijak nedokázal uchopit. Pro mně absolutně nečtivé. Vůbec se mi k tomu nechtělo, ale myšlenka a příběh byly opravdu přitažlivé. Z této povídky na mě dýchal asi největší beznaděj a zkáza. Na druhou stranu to asi nebylo o moc horší než základní vojenská služba za dob ČSSR.
Konečně povídka, která mě chytla. Autorovi se skvěle podařilo vykreslit zmar, beznaděj, rezignaci v konfrontaci s obětí za trochu pocitu domova z kusů falešného papíru.
Autorovi musím v první řadě pochválit originální nápad, který mne příjemně překvapil, ale ten styl psaní...
V některých chvílích jsem myslela, že povídku ani nedočtu, protože někdy mi ty přímé řeči připadaly, že se tam baví blbec ještě s větším blbcem, nehledě na často se opakující slova, či věty s třemi tečkami, kde by se hodily spíše čárky, či tečky. (A že takových vět tam bylo požehnaně.)
Ještě jednou chválím samotný nápad, který byl fantastický a zároveň surový, jen, bohužel, rušený nečtivým sepsáním.
Dalibor Vácha napsal, to co umí. Všechny jeho knihy jsou vedené směrem k minulosti. Tedy, alespoň dle mého skromného postřehu. Tato povídka je velmi zajímavá svým obsahem. Je to mrazivé, smutné a s povedeným koncem. Je v tom cítit ta beznaděj vojáků, ke kterým se blíží smrt a jejich snaha, mít alespoň něco, co je na chvilku vytrhne z válečné mašinérie. A dostat dopis od své milé, rodiny, nebo přátel – to je přání snad každého vojáka.
Malá ochutnávka:
Poslední patrola byl průser první kategorie. Měli zkontrolovat vypálenou oblast Washington Heights. Tam se při invazi i bojovalo, tvrdě bojovalo. Sovětští paragáni nejdříve dostali přes držku a potom si na obráncích vylepšili náladu. Zbytky mrtvol přitlučených na improvizovaných dřevěných křížích tam pořád ještě byly.
Jenže, opět je tu návrat do minulosti a ještě okořeněný realitou, kde Varšavská vojska táhnou do Ameriky a příběh se odehrává na tamním bitevním poli. Čtenář, tedy já, se divím, proč pan Vácha nemohl děj vložit do jiného skutečnějšího válečného prostředí. Proč tak krásný příběh vložil do de fakto neexistující reality? Povídka tím ztratila to tajemné kouzlo a skryté zlo.......
Citát: Bylo tam dokonce i Post Skriptum, to bývalo jejím zvykem, nikdy neopomenula PS. Nikdy.
PS – Nedal jsem plný počet, ale kdyby to šlo, dám 85%
Autorovi se dost živě podařilo vykreslit apokalypsu v kulisách alternativních dějin 20.století, kdy českoslovenští vojáci umírají na ozáření v troskách Spojených států, zničených atomovými bombami, a jejich jediným přáním je ještě naposledy dostat dopis z domova.
Jak by to vypadalo, kdyby naši vojáci v rámci komunistického bloku byli na bojišti v USA, které jsou částečně zničeny atomovkami? Ale hlavní dějovou linkou je potřeba vojáků vědět, co se děje doma a jak jsou na tom jejich blízcí. Je to velmi iracionální, ale člověk v mezní situaci se chytá všeho.