Jaro nám nepřálo
Povídka od:
Pavel Mondschein
Z knihy:
Adventní kalendář povídek: Kdysi v zimě
Popis není zatím k dispozici.
Komentáře (5)
Přidat komentář
Z povídky Jaro nám nepřálo šel ohromný cit. Jak pro poetické popisy detailů, vykreslení prostředí i vnitřní vnímání hlavní postavy. Umím si tenhle text představit jako začátek filmu.
Po povídce, která mi v srdci zanechala podivnou jizvu, jsem si přečetla tuhle. Byl to nádherný tanec ledové královny se svým princem na obrovském zamrzlém jezeře ve víru sněhových vloček. V každé větě hmatatelná něha a bouřlivé emoce. Plameny, které vše v okolí měnily na sněhovou břečku a chladné louže… smutku. Když přišlo jaro. Na pár listech mi byla v této povídce naservírována vášeň, skrytá erotika, a přesto tak obnažená. Příběhy v pozadí, smutné a ještě smutnější. Temný kout, který tento příběh vyprávěl. Zářivé oči dítěte, které bylo jako to zamrzlé jezero a zrcadlem všech těch krásných, okouzlujících dnů, které pro většinu z nás znamená jen zimu, břečku na chodnících a otravné škrábání předního skla auta. Autor (jakože opravdovej chlap!) ve mně dokázal za pár minut škrtnout sirkou, stejně jako holčička v nejmenovaném souboru povídek a začít milovat zimu a v nadcházejícím jaru nacházet obavy… a zároveň naději.
Juu, tohle bylo moc pěkné. Melancholicky dojemné bez zbytečného patosu, krásně výstižné. Jen konec, mi přijde, tam malinko nesedí, ale to už je na posouzení každého čtenáře.
Povídka je v mnoha ohledech jiná. Plná emocí, nostalgie, naděje, zmaru i životních tragédií a také naděje pro všední den. Text mě vtáhl do sebe a romantika v řádcích i mezi nimi byla neskutečně kouzelná. Děkuji za skvělé čtení.