Čtyři Králové
Povídka od:
Petra Lukačovičová
Z knihy:
Ve stínu apokalypsy
David, Klára, Martin a Petr čili Čtyři králové pomáhají ve válkou zničené Praze lidem s dodáváním různých zásilek či léků.
Komentáře (8)
Přidat komentář
Jak už tady někdo napsal, připomělo mi to film Posel budoucnosti. Docela pěkně zpracované a pro mě tedy nečekaný konec.
(SPOILER)
Myšlenka se mi hodně líbila a rozvíjení příběhu taky ušlo, ale to podání mi úplně nesedlo. Králům nejde nefandit, jsou to fakt féroví, zásadoví, odvážní a vstřícní lidé. Na pár kilometrech musí zdolat tolik překážek a v tom je asi ten zásadní problém. Nesou zásilku v nedozírné hodnotě a kromě jednoho vtípku tu nevidím žádný (vnitřní) rozpor v tom, že by ji stopili - já bych o tom aspoň uvažoval. Relativní kousek Prahy a ovládá ho až moc frakcí a i když Krále celá Praha obdivuje stejně je ti samí lidé podtrhnou. Navíc úplný závěr pro mně nepřijatelně kontrastuje s celou náladou povídky. Prostě příběh je moc pozitivní, ze všeho se vykecají a z nepřátel jsou zákazníci nebo kámoši. Vždyť se zvládnou vypořádat i s největšími padouchy ve městě. A pak to končí plakátem...
Možná kdyby to byla kniha a autorka se rozepsala mohla by myšlenky líp rozvinut a přijatelněji vyložit.
Nemohu si pomoci, ale tento počin považuji za poměrně nevydařený. Proč? Protože to na mě působilo až moc neuvěřitelně. Prostě jsem s autorčinou vizí apokalypsy neztotožnil, osud hrdinů mi byl proto v podstatě lhostejný. Celek působil jakoby ušit narychlo, závěr nijaký. Škoda, zvolené téma bezpochyby potencionál má.
Já nevím.
Ta dvě slova vystihují můj názor na tuto povídku, protože nějak nedokáži popsat, co si o tom myslím. Na můj vkus moc primitivní, nezáživné a někdy až moc naivní, což je škoda, když se to odehrává v naší krásné republice. Proti autorčinu stylu psaní nic nemám, našla jsem v knize horší kousek, ale vůbec mi nešlo se do toho vžít a za to se Petře moc omlouvám.
Teď všichni Kaliforňané se za vás pomodlí
kdo táhneš s mulou přes pláně, rozluč se s pohodlím
musíš si taky nakoupit solený vepřový
a kdo má štěstí, po cestě i něco uloví.
Greenhorns.
Tato povídka mi připomněla jiný postapo příběh. Jmenoval se Post man (Kevin Kostner). Taky v něm nešlo o to, co převést, ale spíš jak to dokázat. Vyhnout se všem úskalím a nebezpečím při doručování zásilek. Příjemným zjištěním bylo, že se vše odehrává v Praze. Známé lokality a místa, i když už tak trochu v troskách.
Malá ochutnávka:
Svítalo.
Možná kdyby bylo město srovnané se zemí celé, nebyl by na něj tak žalostný pohled. Jenom pláň trosek a špinavá řeka. Mít možnost rozeznávat známá místa obyvatele naplňovalo smutkem pokaždé, když se měli čas zastavit a rozhlédnout.
Jenže má to spousty much. Některé situace jsou nutné, pro pokračování příběhu, ale počet překážek je tak vysoký, že jsem hlavním hrdinům tu cestu moc nevěřil. Není to špatný, ale za mě jen 50%. (zde stále 50% nejde musím dát 60%) Je to ušité moc horkou jehlou a jistý druh optimismu tomu také nesvědčí. Jinými slovy, je to nevěrohodné. Z povídky jsem nevybral ani jeden citát, protože tam nebylo co citovat.
Tenhle příběh by si zasloužil románové zpracování. Za mě jedna z nejlepších povídek celé antologie.
Autorka vytváří českou apokalypsu, kdy byla ČR rozvrácená občanskou válkou, ale ostatní země fungují normálně. Jedná se spíše o výřez z nějaké delší práce, protože parta jen putuje přes Prahu se zásilkou.
Tahle pouť čtyř lidí suplujících zásilkovou službu v poničených Čechách by mohla být spíš úryvkem z nějakého delšího počinu. Ale četlo se to dobře.