Národní umělec Otakar Jeremiáš podobné

Jeremiášovo dílo zdaleka ještě nepatři k hodnotám u nás obecně probojovaným a populárním. Řada jeho velkých i největších skladeb nejen z mládí, nýbrž i z období zralého mistrovství čeká dosud na vydání nebo na nahrání. Také na koncertních pódiích se vyskytují dosud téměř jen výjimečně a velmi zřídka. Z toho plyne nutnost jeho odkaz popularizovat a přibližovat nejširším vrstvám a novým generacím, na něž tento umělec především myslil. Jeho umění bude ještě dlouho ukazovat cesty. Je příkladem vysoké ideovosti, zásadovosti, osobní statečnosti a hluboké pravdivosti. Nemáme v české moderní hudbě mnoho děl té ryzosti, nepředstírané originality, ale naopak zrozených z poctivého prožití, jako jsou díla Jeremiášova. Jejich skladatel nebyl nikdy konjunkturalista, neplní s proudem módy, nýbrž tvořil vždy z horoucího přesvědčení a svá díla často až mučivě prožíval, nežli se dobral toho, co zamýšlel říci. Přitom svou hudbou nemluvil jen za sebe. Právě v nejkritičtějších chvílích našich novodobých dějin, po Mnichově na podzim 1938 a pak v temných letech okupace i později dovedl vyjádřit, co cítil celý národ. U Jeremiáše nebylo nikdy rozporu mezi jeho občanským přesvědčením a uměleckým projevem. Tvořil vždy tak, jak musil, třeba i navzdory době a osobnímu nebezpečí. Vždy však v souhlasu s cítěním lidu, z něhož vyšel a jemuž se nikdy nezpronevěřil. Proto si poctivě zasloužil čestného titulu národní umělec, který mu udělila vláda osvobozené republiky. “... celý text