Přízrak v hrdle - irská Kniha roku 2020
novinky
PR článek, 11.12.2021
Prozaický debut irské básnířky se stal irskou Knihou roku 2020
Doireann Ní Ghríofa: Přízrak v hrdle
Prozaický debut významné irské básnířky splétá příběhy dvou žen, žijících ve stejné krajině v různých dobách.
V 18. století najde šlechtična tělo svého zavražděného manžela, v zoufalství loká z dlaní jeho krev a složí neobyčejnou báseň.
Dnešní mladá matka v té básni nachází ozvěny vlastního života a zcela propadne touze dopátrat se pravdy o záhadném osudu její autorky.
Fascinující a nadčasový příběh o tom, jak je možné najít svůj hlas tím, že osvobodíte hlas toho druhého.
Ukázka z knihy:
Když jsme se setkaly poprvé, byla jsem dítě a ona byla mrtvá už po staletí.
Podívejte se, je mi jedenáct: děvče, které nevyniká v počtech ani ve sportu, má zálibu v civění z oken a jeho jediný skutečný talent spočívá v bloudění duchem. Učitelka vyštěkne mé jméno a já se s leknutím vrátím do třidy v chatrném přístavku. Její hlas maluje slunný den v roce 1773 a v něm anglické vojáky přikrčené u cesty k útoku ze zálohy. Přidám si k tomu vodu z příkopu a promáčím jim kolena. Jejich muškety míří na mladého muže, který teď padá ze sedla, pomalu, jako ve zpomaleném záběru. Přijíždí žena na koni, poklekne nad ním a její hlas se zvedá v prastaré kombinaci dechu a slabik, které učitelka říká „caoineadh“, kvílení nebo nářek nad mrtvým. Ozvěna jejího hlasu je tak silná, že dolehne do dálky až k tmavovlasému děvčátku s okousanými nehty. Ke mně.
Ve třídě nám učitelka předloží obrázek té ženy, kde ji vidíme stát samotnou, rozevlátou v příhodném větříku jako růžolící venkovanku. Tohle je Eibhlín Dubh Ní Chonaill, říká nám, jedna z posledních šlechtičen starého irského řádu. Její příběh mi připadá smutný, to ano, ale taky trochu nezáživný. Učební látka. Nuda. Pohledem už jsem odlétla někam s hejnem vran a do hlavy se mi zase vrací písnička, kterou nejvíc nesnáším, „and you give yourself away…“ Ať dělám, co dělám, ta slova mi nechtějí dát pokoj.
* * *
Než si ji najdu znovu, tak si na naše první setkání už sotva vzpomínám.
V letech dospívání se tou básní romanticky poblázním, omdlívám nad příběhem tragické lásky, obsaženém v jejích verších. Když Eibhlín Dubh líčí, jak se na první pohled zamilovala do cizího člověka a utekla s ním, opustila svou rodinu, aby si ho vzala, zbožňuju ji za to, tak jako každá dospívající dívka miluje představu, že někam uteče navždy. Když pak najde svého milence zavražděného a loká jeho krev z dlaní, kreslím si po okrajích textu srdíčka protknutá šípem. Ačkoliv to ještě tak docela nechápu, tak pokaždé, když se vrátím k představě té klečící ženy, která pije krev z milencova těla, něco ve mně poskočí, něco, co mi připomene ten vnitřní záblesk, jaký cítím, když chlapec přitiskne své mladistvé boky na moje a svoje rty na mé hrdlo.
Domácí úkol se mi vrátí s velkým červeným škrtem, a co horšího, učitelka mi připsala výtku: Nenechávej se unést fantazií!
Z doslovu Hledání ztraceného hlasu Alice Hyrmanové McElveen:
Doireann Ní Ghriofa je básnířka tělem i duši. Zkušená, vydávaná (zatím šest básnických sbírek), mnohokrát oceněná, oblíbená. Navíc bilingvní, což v dnešním Irsku vůbec není běžné, píše v irštině i v angličtině a vlastni básně také překládá.
Její poezie je komorní a úsporná, zpěvná a zároveň silná, plnokrevná. Je také přirozeně a suverénně ženská, často se v ní vracejí témata mateřství, rodiny a domácího života. Ženské tělo – rytmus jeho cyklů, schopnost zakoušet touhu a slast, jeho proměny v těhotenství a životodárná sila, jeho bezmezná schopnost sebeobětovaní ve prospěch nového života, blízkost kojící matky a dítěte – to všechno je pro Doireann zdrojem inspirace a obdivu. Vidí srdcem, analyzuje kultivovaným intelektem a vede ji silný morální kompas. Vyrostla na kouzelném venkově západního Irska a uchovává si velmi blízký vztah k přírodě. Poutá ji historie, silně vnímá návaznost na minulost; najdeme i řadu básní věnovaných Eibhlín Dubh. Všechna tato témata se tak či onak objevuji i v její první próze.
Doireann Ní Ghríofa (1981) je významná irská básnířka a esejistka.
Debutovala roku 2011 a je autorkou šesti básnických sbírek.
V roce 2020 vydala svou první prózu Přízrak v hrdle (A Ghost in the Throat). Kniha byla mimořádně dobře přijata jak čtenáři, tak kritikou, byla nominována na několik literárních cen a získala James Tait Black Award, nejstarší britskou literární cenu udílenou od roku 1919. Román Přízrak v hrdle se také stal irskou Knihou roku 2020.
Doireann Ní Ghríofa: Přízrak v hrdle, přeložila a doslov napsala Alice Hyrmanová McElveen, vydalo nakladatelství Odeon v edici Světová knihovna (svazek 257), 280 stran - Koupit můžete zde
Přízrak v hrdle
Doireann Ní Ghríofa
Prozaický debut irské básnířky splétá příběhy dvou žen, žijících ve stejné krajině v různých dobách. V 18. století najde šlechtična tělo svého zavražděného manžela, v zoufalství loká z dlaní jeho krev a složí neobyčejnou báseň. Dn... více