Fremr
komentáře u částí děl
Jasný úrok vedle? Tak to ani náhodou. King opět dokazuje, že dokáže do pár stránek narvat všechno co tam má být, pořád je to King, možná ještě přímočařejší než obvykle. Celá povídka je taková drsná hříčka a hlavně jde o ty cigára ne? Prémiová harmonie... Líbí se mi jak paradoxně to zní s ohledem na to, co se v příběhu stane. Cítím v tom hlas Palahniuka.
Těžko mohla být na úvod sbírky Bazar zlých snů vhodnější povídka než tahle, úplně mám pocit jako by byla z let vydání sbírky Noční směna (no ona vlastně taky je, dle Kingova popisu jejího zrodu). První část povídky Vás naladí na to jaké bylo být malým klukem, kterému by nevadilo už být velký (vrátil jsem se v čase a zavzpomínal na svoje činnosti, které jsem tenkrát dělal taky, třeba jako hledání nahatejh koz na obálkách časopisů, ukradení první cigarety, zkoušení chlastu nebo vymýšlení toho jak by mohla nějaká strašidelná situace dopadnout), ta druhá se pak s tou první skvěle propojí v drsném příběhu, který mi jako znalci Kingovy Noční směny vykouzlil úsměv na rtech. Bezvadný.
Vyprávění snu, které byste nikdy nechtěli slyšet (chtěli, chceme totiž slyšet hlavně to špatné, jak říká sám King). Nejvíc mě na tom ale dostaly Janetiny myšlenkové pochody o svém manželovi a jejich vztahu na sklonku života. Z toho mám fakt strach, ještě víc než z Harveyho snu.
Jak sám King v doslovu píše, povídku napsal během pár hodin na nočním stolku v hotelovém pokoji, protože v televizi nic nedávali, všechno co měl u sebe už přečetl a spát se mu nechtělo. No co naděláme, není to nic velkolepého, je to jen na pár stran, ovšem i tak je znát, že to píše člověk, kterej kdyby napsal leták s reklamou na dudlíky, pořád bych si to chtěl přečíst. I tak mě na povídce něco děsilo a to šíleně velké prostory, nedodělaná letištní hala, která vypadá jako kulisy pro film a je plná mrtvých lidí. No a teď komu věřit? Živé manželce nebo lidem, kteří vám nabízejí předplatné New York Times za velmi výhodnou cenu?
Velmi veselá povídka z jednoho podařeného odpoledne s krásným výhledem na New York. Jen takový záblesk, jen mrknutí oka, jen čistá destrukce. Povídka je tak krátká, že mi připomněla pocit jako když něco vyfotíte, v ten moment se něco stane a na té fotce je to zaznamenané napořád.
Povídka o klukovi, který by chtěl poznat holku. Chce mít někoho blízkého a už nadosmrti nebýt sám. Náhodou nalezne v novinách inzerát na seznamovací agenturu, která má poněkud netradiční brutální postupy. Dost drsná a vtipná povídka, připomněla mi povídku "Můžeme to pro Vás zařídit ve velkém" od Neila Gaimana nebo povídku "Nekuřáci a.s." od Stephena Kinga. Takže v tomto případě, do třetice všeho dobrého.
Těžko se nechat vyděsit od nereálných námětů, které jsou až absurdní. Hlavní postava s mozkem cvičené opice jde sprejovat na všemi zapomenutou zastávku vlaku, kde ji vyděsí a zabijí lidé, kteří v ní žijí již 50 let, pro ně válka totiž neskončila a tak se tam celou dobu schovávají. Omlouvám se za spoiler... věřím, že Vám tím ušetřím 20 minut života.
Mám hodně rád náměty umělé inteligence po boku člověka, Ňoumové mají zpočátku tajemnou atmosféru, ale jsou bohužel psány pro hororovou sbírku, což je ke konci hodně vidět. Pointa tedy vyšumí do předpokládaného závěru.
Když jsem četl povídku jako mladší čtenář, docela mě vyděsila... Dneska jsem si ji přečetl znovu a musím říct, že je totálně kostrbatá a hloupá. Rodina, která prodává dům má bohužel IQ nula. Tím pádem padá celá atmosféra děsu z neznámých kupců.
Bradbury na pár stránkách ukazuje společnost budoucnosti, která opovrhuje naší dnešní civilizací. Lidé žijí ve válkou zničeném světě, plném radioaktivity a neskutečně je těší demolovat artefakty minulosti (včetně knih, viz. 451 stupňů Fahrenheita). Dokážu si to představit. I když Úsměv, tak jak je popsán v povídce by byl asi to poslední, na čem by mi v takovém světě záleželo. Možná na to Bradbury naráží? nebo pravděpodobněji sděluje, že očima dítěte vidíte jinak, s jinými hodnotami a s neposkvrněnou duší. Možná, že vážně směrujeme do budoucnosti, ve které není pro umění, cit a krásu místo.
Krátká povídka o ztracené ženě na měsíci. Země vymyslela zajímavý způsob jak ženu najít pomocí hudby. Nic víc, nic míň.
Skvělá povídka, která je myšlenkou shodná s povídkou Typ číslo dva od P. K. Dicka. Shodou náhod byly obě napsány v roce 1953. A obě stojí za to. Pro mě je přeci jen o něco lepší a údernější ta od Philipa. Tahle ale také určitě stojí za přečtení, zvlášť pokud Vás zajímá jak to může dopadnout, když stroje necháte rozhodovat nad životem a smrtí.
Výborná povídka o otrokářském systému budoucnosti. Víc se vlastně nedá říct, jen že se jedná o jeden z nejlepších příběhů této skvělé sbírky.
Jó, kdyby lidé našli Způsob klidně bych taky procestoval celý vesmír a žil v utopii. Co je ale ten "Způsob"? Život v harmonii nebo ve lži? To vše se dozvíte v tom skvělém příběhu, třeba budete i chvíli přemítat o tom jaké by to bylo žít ve Světě, kde funguje Způsob tak jak je popsán zde... nebo možná v něm až na drobné detaily i žijeme?
Další z povídek, kde je hlavním tématem setkání jiných tvorů. Vtip je v tom, že v tomto příběhu se setká jediný člověk s velkou lidskou posádkou. Je to taková hříčka, ve které si Sheckley hraje s myšlenkou, že ani když byste na cizí planetě potkali člověka, neberete ho jako člověka. Sám člověk si s tím ale možná poradí. Co byste dělali vy, když by Vám chyběla ke štěstí už jen žena. Nezbude mu tedy nic jiného než se zkusit spřátelit se svojí rasou, která ho bere jako cizího a nepřátelského.
V této povídce sledujeme cizího tvora, který narozdíl od lidí přemýšlí a jedná úplně jinak. Tento tvor se shodou náhod dostane na Zemský povrch. Tvor, který má jediný úkol, vytvořit celek. Celek myšlení, zkušeností a dovedností. Dokonalý celek, který bude vládnout světu. Lidé na to mají ale úplně odlišný názor. Skvěle promyšlené setkání dvou odlišných bytostí.
Hezky zamotaná povídka o času a cestování v něm. Představte si, že Vás přijdou zatknout tři chlápci z budoucnosti za něco co jste ještě ani neudělali. Jak tohle může dopadnout?
V této povídce se setkáváme z dalším typickým prvkem Sheckleyho tvorby - neporozumění jiných ras při vzájemném setkání. Lidská posádka je zde popsána jako bohové, obyvatelé planety je tedy náležitě přivítají, netušíce o jejich obyčejných potřebách.
Čtenář se v této povídce stává jedním z tvorů jiné rasy, kteří pořádají hon na tvora zvaného miraš. A chtějí jeho kůži. Podaří se jim ji získat? Výborná povídka, která nepostrádá humor ani inteligenci.
Vtipná povídka o životě komunity lidí na vzdálené planetě, kde neexistuje zločin, škola ani pošta. Lidé zkrátka žijí tak jak je příroda stvořila a mají se dobře. Potom se ale do toho přimíchá vláda Země a vzápětí se musí tento svět "zcivilizovat". Jako u ostatních povídek od R. Sheckleyho zde nalezneme typické prvky jeho příběhů - pohled na člověka a jeho vyspělost či nevyspělost.