Merlinii komentáře u knih

Doporučuju čtenářům i jiné zdroje, třeba ROZHOVOR NA LODI. Problém je, že dnešní čtenář neumí ocenit široký přehled a vhled Karla Gotta nejen co se týká mezinárodního zákulisí a tedy i dnes velmi žhavých politických souvislostí.

Gott např. sděluje to, co málokdo zná nebo jen tuší: Informuje o tom, že i čínský komunismus za Mao Ce-tunga byl vytvořen a udržován americkými poradci:

„Proč si vlastně levicová mládež na Západě brala za vzor zrovna Mao Ce-tunga? Vytvořila si teorii, že sovětský imperialismus si nemá co vyčítat s americkým a že jediná čistá cesta je Maova.

Překvapilo mě, že tito relativně vzdělaní lidé mohli mít za politický idol člověka, který za svou kariéru a uchopení moci v Číně nemůže poděkovat sovětským komunistům, ale Američanům.

Ano, osmi americkým agentům z organizace pro speciální strategické věci.

Tito muži přiletěli za války do pohoří Junanu, do centrály a zároveň úkrytu čínských komunistických partyzánů. Vedl je prominentní novinář Edgar Snow, který spolu se sedmi specialisty na Čínu připravil Mao Ce-tunga a Cou En-laje k převzetí moci.

Všichni tito Američané pak působili v socialistické Číně jako poradci. Například Sidney Rittenberg se stal hlavním cenzorem čínských médií, Israel Epstein a Solomon Adler se stali poradci v klíčových resortech a tak dále. Těchto osm agentů bylo pro utváření Číny mnohem významnější než celý vliv Stalina, protože Mao-zklamán Stalinem, že vsadil načankajška-se rozhodl pro ně. Ajsme zase u toho. Opět nešlo o ideologii.

Myslím, že Američanům záleželo na tom, aby Čína zůstala jakousi rezervací, která bude hrát rozhodující roli, až se dvě impéria v soutěži unaví. Úmyslně se tam zastavil čas, zmrazil se hospodářský vývoj.◄

Kdyby Bůh chtěl, udělal rovnou anděly a ne lidi. Samozřejmě, že Gott nebyl svatý a měl jako každý člověk svoje chyby. Ale co je etického a slušného na tom, je dnes tahat ven? Cui bono?

Pan KLusák prostě vytvořit umný hanopis. A dav tleská, dav ocení. Kniha se tváří, že je "pečlivě ozdrojovaná", tím pádem má vypadat odborně a důvěryhodně. A protože je to podáno sugestivně a umně namixováno, tak ten, kdo nezná Gotta jinak, kdo nezná široký Gottův rozhled, ani netuší, jak hluboké vhledy do politiky Gott měl. A musí sednou na zadek. A pak dává bez znalosti *****. A to je cílem: Nekritický a neobjektivní HANOPIS zabalený a tvářící se jako vědecky odborný text.

Z jaké pozice etického etalonu Pavel Klusák Gotta kritizuje? Sahá Gottovi aspoň po kotníky? Vždyť nebýt jeho bratra, slavnějšího Víta Klusáka, tak jeho jméno nikdo nezná.

A 18. kapitola Pavla Klusáka? Kdy vytahuje na autora jeho mládí a tahanice s VB ohledně jeho sexu? To je už naprostý odpad. Těm, kdo dávají 5 hvězdiček to ale nevadí, ale je to pro ně důkaz Gottovy mravní pokleslosti...

Smutné je, když vidím, že autorovi se povedlo, o co mu šlo: Poplivat obraz člověka, který se už v hrobě bránit nemůže.

Zatímco Karel Gott uměl rozdávat lepší náladu jak v 60. letech, tak i za komunistů, tak i po roce 1989, tak Pavel Klusák , bratr Víta Klusáka (ta rodina..., uff) pod průhlednou záminkou kritické recenze a demaskování, jen trapně a nízce na Gotta plive.

Autor nikde nezmíní, že Gott před rokem 1989 pomáhal třeba Martě Kubišové a mnoha dalším a přitom se o tom nikde nechlubil. Prostě selektivně nachází to špatné a trousí zlo – jako cíl. K obrazu svému.

Ale co je horší: Cíl knihy není kritická osvěta o "božském Karlovi", ale snaha zdiskredititovat vše, co Gott kde řekl, třeba právě i o válkách a politice USA. O to Klusákovi šlo, proto na knize pracoval. A zřejmě dostal od někoho i dobře zaplaceno, kromě honoráře za knihu. Na to zdroje jsou.

Eva Hájková: Kniha o budoucnosti civilizace

Píše se blíže neurčený rok dvacátého druhého století, případně ještě pokročilejšího století. Namísto divoké sci-fi obvyklé pro vhled do budoucnosti, namísto ocelových měst, robotů a přebujelé techniky si představme následující obraz:

Za vlahého podvečera ozařovaného zapadajícím Sluncem putuje krajinou plnou zahrad bez plotů (k čemu by byly?) člověk jménem Jan. Těší se na nadcházející svátky slunovratu. Průzračně čistý vzduch ho hladí jemným vánkem a Jan přemýšlí o minulosti, o níž, zejména o určitém období, nejsou zcela jasné zprávy, protože přebytek informací a nebývalé rozšíření umělé reality a možností simulace tehdy znemožnil rozpoznat pravdu od klamu.

O části minulosti se ví jen to, že byla plná zloby a skrytého i otevřeného nepřátelství mezi lidmi, plná nepochopitelného soupeření, kdo nahromadí víc nesmyslných věcí...

Tak nějak si představuje budoucnost jeden z autorů knihy Volba lidskosti. Kniha si ovšem neklade za cíl růžově vylíčit to, co nás čeká. Žádné světlé zítřky. Výše popsaný obraz ukazuje budoucnost, která se může v příznivém případě stát alternativou apokalyptické budoucnosti.

Autoři se nesnaží zastírat problémy, s nimiž se lidstvo setkává a ještě dlouho bude setkávat na své cestě od dětských střevíců k dospělosti. Nezastírají, že lidstvo, které si zatím pod sebou soustavně podřezává větev, se této dospělosti vůbec nemusí dožít, že záleží na tom, zda se mu podaří překonat bouřlivé období vlastního růstu.

Kniha čtyř autorů – Veroniky Sušové-Salminen, Michala Ruska, Radomila Hradila a Sebastiána Chuma – je jejich společným rozhovorem na dálku, rozhovorem snažícím se sledovat a nabízet inspirace, vize, nové výzvy a souvislosti zítřka. Pro lidi reflektující se zájmem proměnu světa může být pobídkou k obdobnému vzájemnému sdílení názorů.

Na vývoji humanitních oborů záleží budoucnost naší civilizace. Autoři věří, že tyto obory mají před sebou podobný revoluční vývoj, jaký se už odehrál ve světě techniky. Musí se odehrát, protože to lidstvo nutně potřebuje. Je-li řeč o revoluci – revoluční situace vznikají tam, kde dojde k totálnímu rozpadu vztahu mezi tím, co má být a tím, co ve skutečnosti je.

Protože však autoři nejsou názorově zcela jednotní, objevují se i úvahy o vhodnosti pojmu revoluce. Přece jen to v člověku vyvolává představu násilí. Navrhují tedy mluvit raději o přerodu člověka, společnosti, celé planety. Tento přerod je zároveň hledáním cesty k budoucnosti, hledáním nových obzorů.

Kniha se původně měla nazývat Vítr v plachtách, což s hledáním nových civilizačních obzorů souvisí. Souvisí s ním i názvy jednotlivých částí knihy (Mezi mnoha útesy za šera nebo Tušení pevniny). Nakonec ale zvítězil jiný název, symbolizující vědomé a odpovědné rozhodnutí o naší budoucnosti (Volba lidskosti).

Lidstvo prožívá svůj přerod. Musí se rozloučit s pevnými společenskými strukturami a naučit se přijímat věčnou proměnlivost života. Člověk se stále víc a víc individualizuje, což není autory jednoznačně odmítáno jako něco apriorně negativního. Naopak, člověk má být silnou individualitou. Ego neznamená výhradně sobectví, znamená také identitu, kterou člověk nutně potřebuje, protože otevírá bránu k zodpovědnosti.

Individualizace je dlouhodobým vývojovým procesem. Postupně probíhá, třebaže nerovnoměrně, ve všech lidských společnostech. Tento nevyhnutelný proces je pro člověka zároveň velkým nebezpečím. Na počátku své historie člověk nebyl osamělým individuem, byl pevnou součástí svého kmene, své skupiny. Postupně ztrácel a ještě ztrácí schopnost prožívat druhé a přírodu. Obojí se mu stává objektem, zatímco on sám někdy prožívá pocit strašlivé osamělosti.

Vše musí směřovat k tomu, aby člověk znovu (tentokrát jako plně rozvinuté individuum) nalezl svůj smysl a také schopnost citlivě a vnímavě prožívat jak druhé lidi, tak prostředí, ve kterém žije. Proměnu jedince vidí autoři jako klíčovou pro proměnu celé společnosti. Velmi mě zaujala vize nebo spíš naděje, že jednou, v daleké budoucnosti, lidé možná natolik pochopí pomoc bližnímu jako obohacení vlastní osobnosti, že počet ochotných pomáhat jiným bude převyšovat počet těch, kdo budou pomoc skutečně potřebovat.

Doufám, že mi autoři prominou způsob, jakým prezentuji jejich knihu; že zkrátka zdůrazňuji to, co mě zaujalo, zatímco jiných, možná důležitějších, věcí si nevšímám. Musím zároveň poznamenat, že se na filosofii, na níž je kniha postavena, dívám tak trochu jakoby zvenčí. Moje filosofické východisko je – ne sice zcela, ale do značné míry – spjato s marxismem, proto tak úplně nesouzním například s odmítáním antropocentrismu.

Na druhé straně je pro mě důležité, že stanovisko autorů rozhodně není antihumanistické (tím, kdo je ničením přírody nejvíc ohrožen, je především člověk sám) a že jejich názory jsou v podstatě levicové a protikapitalistické. Vždyť pouze tehdy, když vyřešíme mezilidské vztahy, můžeme vyřešit vztah lidí k přírodě!

Kniha se zabývá také negativními vlivy neoliberálního kapitalismu na lidský život (nejistota, prekarizace, proměna pracovní síly ve zboží, podřizování trhům aj.), srovnáváním kapitalismu se socialismem (v podobě minulého režimu) a hledáním systémové alternativy pro budoucnost.

Autoři považují za nezbytnost překonání obou systémů a dosažení jiné formy mezilidského soužití – takové, která bude založena na respektování lidské důstojnosti a na vzájemné spolupráci, ne na soupeření nebo direktivním nařizování a na kontrole shora. Mimo jiné přikládají důležitost i paralelní činnosti různých grassroots hnutí.

Budoucnost rozhodně není růžová, ale je otevřená a závisí na naší volbě. Zvolme lidskost.

Vyšlo: http://denikreferendum.cz/clanek/19887-kniha-o-budoucnosti-civilizace

07.11.2015

Autor: Štěpán Cháb

Čtyři myslitelé a jedno téma. Co s budoucností, která se jeví neudržitelnou? Čekat na spásu? Čekat, že to vyřeší někdo, někde, někdy? I přes jisté výhrady jde totiž vysledovat, že nynější systém není zdravý, ba naopak, přetéká puchem smrtelné choroby. Nikomu neskládá účty, protože existuje převážně na úkor lidí. Kupodivu právě lidí. Bez jejich přičinění, bez jejich dovolení. Arogantně slouží jen nejvýše postaveným, protože je právě jen pro ně stvořen a vybudován. Kniha Volba lidskosti autorů Veroniky Sušové-Salminen, Michala Ruseka, Radomila Hradila a Sebastiana Chuma hledá odpovědi, nabízí možnosti, je jakýmsi průvodcem po probuzení vědomí, které nám tvrdí, že to „jinak nejde“, že systém pracuje tak, jak jsme si ho vybudovali, vypřáli, vycinkali, vysnili.

Nynější systém je elegantně shrnut do několika vět v závěru knihy slovy: Za minulého režimu nám bylo mnohdy ouvej, teď je nám v mnoha ohledech hej; ovšem je to „hej“, které je vykoupené „ouvej“ lidí v jiných částech světa, naším vlastním „ouvej“ v budoucích časech i velkým „ouvej“ naší krajiny, vody, půdy, zvířat, prostě přírody a Země.

A závěr knihy pokračuje, dalo by se říci, zbožným přáním: Je myslím naší povinností hledat „režim“, tedy uspořádání lidské společnosti, jejímž cílem nebude blahobyt na úkor někoho jiného, ale společný prospěch a rozkvět všech, a to nejen lidí. Bude to krok k dospělosti jednotlivých lidí i lidstva jako celku, neboť cesta od sebestřednosti k sociálnímu cítění a jednání je cestou dospívání a vyzrávání – vyzrávání k člověčenství, k lidství.[1]

Tradiční pravicový volič se právě chytá za hlavu a chystá se vykřičet do světa slova o zatracených komunistech, bolševicích a pomatencích. Za sociálním vyloučením vidí lenost, za metodou příjmu „z ruky do huby“ vidí neschopnost, za touhou po lepším světě vidí parazitismus, který chce bohatým brát a sobě dávat. Robin Hood a Jánošík v jednom. Neuvědomuje si, že jeho nový iPhone vyrobily ruce otroků kdesi v Asii, že jeho nasycenost je hladem jiných, někde, kdesi daleko, v necivilizovaném světě, v zemích, kde si lidé tu svou nuzotu užívají, protože nechtějí zamakat, nechtějí tomu něco dát, nechtějí změnit svůj osud tím, že začnou pracovat. Je vlastně děsivé, žít ve světě, kde je narození na jednom místě zázrak a požehnání, aby na druhém bylo katastrofou a pohromou jen proto, aby na tom prvním mohlo zůstat zázrakem a požehnáním. Stav existence vykazuje jistou nevyrovnanost, když jeden může arogantně využívat nuzoty druhých k vlastnímu obohacování a obohacení. A nemluvím o jedincovi, který se do systému vkulil bez vlastního rozhodnutí, ale o systému celkově, který toto dopouští a právě s tímto pracuje.

V knize najdete několik podnětných a moudrých myšlenek, o kterých čtenář může, ba přímo musí přemýšlet. Dočká se mnoha citelných pošťouchnutí, která mají potenciál změnit směr čtenářova života, nebo lépe jeho filozofii života, jeho pohled na existenci.

Záměrem knihy není to, aby čtenář bezmyšlenkovitě přikyvoval nebo odmítal, ale právě to, aby hledal, aby polemizoval, vymezoval se, hledal jiné a další cesty. Aby přistoupil na hru, která by mohla změnit budoucnost k lepšímu, protože, ať už z pravého či levého politického spektra, většina lidí vnitřně cítí, že není vše tak, jak by mělo být, tak, aby to mohlo fungovat i pro další generace. Pro mnoho dalších generací, nejen pro těch několik, které to naše řádění přežijí a bude jim určeno tu jen dopřežít. A taková změna nemůže přijít od politiků, ale od lidí, od každého jednotlivého člověka.

Může to být přemýšlení naivní, snad až jalové. Vždyť co je jeden člověk proti celému systému. Ale tady narážíme do zdi vlastní slabosti, která tvrdí, že to nejde, ono to prostě nejde. A proč by to nemělo jít? Určitě to jde. Stačí se jen zamyslet a chtít něco měnit.

07.11.2015

Text Volba lidskosti je rozhovorem na dálku lidí z různých myšlenkových proudů, který přináší inspirace, vize a nové výzvy pro budoucnost. Rozhovor je veden kultivovaně a i při různosti názorů se jeho účastníci snaží o dosažení shody.

V současné době nastal čas na změnu. Když má dojít k přeměně společnosti, dokonce celé civilizace, musí nejprve nastat proměna jedince. Musíme vědět, co chceme změnit, proč a jak. Pro změnu však nemáme přesný návod. Ukazují se jen možné alternativy. Změna by měla spočívat v důrazu na kvalitu lidského života, posunu od zbožního chápání lidské existence k důrazu na její personální charakter a v novém vztahu jedince a společnosti k přírodě.

Člověk je nedílnou součástí přírody, kterou musí chránit ne kvůli tomu, že potřebuje její zdroje, ale proto, že ji miluje. Vnější podmínky k přeměně společnosti tvoří média a školství. Ale osobní proměna člověka musí být vždy na prvním místě: Já – nyní – tady – to.

Zkoumání změny umožňuje vnímat a chápat protiklady ve světě a měnit něco negativní na pozitivní, dělat stále reinterpretace a být otevřený pro nové možnosti. Ke změně musí dojít i v hodnotovém systému. Tradice nesmí být pro člověka vězením, z něhož není úniku.

Kvalita života v budoucnu by měla být určena především rozvojem mezilidských vztahů a až potom úrovní ekonomiky a techniky. Potřebujeme také znovu objevit posvátno, což znamená návrat k citlivosti a empatii. Všichni lidé i když tvoří jednu lidskou společnost, jedno lidstvo, se jako jednotlivci nacházejí na různých „patrech“ společnosti a mají proto i různou odpovědnost za celek. Proto, když hledáme lepší zítřek, hledáme mimo jiné fungující kontrolní mechanismy, ty, kteří mají větší vliv a odpovědnost za budoucnost naší planety.

Pokud nevíme, jak naše civilizace funguje, jaké má „patra“, kdo vlastně rozhoduje o klíčových dějích, nic se nezmění. A my dnes nevíme kdo a kde rozhoduje.

Druhá výzva přichází z budoucnosti. Jsou to zcela nová řešení, která jsou dosud nevyzkoušená, hranice, které boří starý svět. Aby mohlo dojít ke skutečné změně je třeba naladit se na tento proud intuitivní, nejen racionální, a přijímat z něj impulzy. Pokud nepřipustíme existenci ideálu, těžko budeme zdůvodňovat požadavek změny. Proč bychom jinak chtěli měnit svět? Jen proto, abychom jednu možnost nahradili jinou, stejně dobře možnou a stejně dobře obhajitelnou?

Člověk je tvor společenský a to ho zpětně „programuje“. Proto změna pro budoucnost bude změnou společenskou a změnou společenských vztahů. Změna musí být společensky funkční i vzhledem k jednotlivcům, z nichž se společnost skládá, a kteří v ní žijí. Je proto třeba přezkoumat a reflektovat společnost a vztahy v ní jako zásadní kontext, v čem se shodují účastníci debaty.

Média je třeba vnímat jako nedílnou součást politické moci. Ti, kteří dnes v informační válce vítězí, zásadním způsobem manipulují a tedy určují realitu dalšího vývoje společnosti.

Zdá se, že jedinou možností je pokusit se nahlédnout svět z nového pohledu, poučeného minulostí a směřujícího do budoucnosti. Neoliberální kapitalismus nelze změnit, jen překonat vytvořením zcela nové vize, či modelu, který není jeho protikladem, ale zcela novou kvalitativní úrovní civilizačního vývoje lidstva. Měla by být změna individuální nebo společenská? Obě roviny musí být vzájemně propojeny.

Takže otázka by měla znít co můžeme společně udělat a jak to můžeme udělat. Společně. Nová společnost by měla mravnost nejen vyžadovat, ale i umožňovat. Tedy neměla by se jen tvářit, že manipulace je špatná, ale neměla by manipulovat.

Nová společnost by měla být založena na spolupráci a ne konkurenci, tedy soupeření, které likviduje protivníka.

Neexistuje jediná, jednou provždy daná definice svobody.

Svoboda je neustálá snaha být o krok vpřed před systémem.

Skutečně svobodný, moderní člověk musí svobodu neustále přehodnocovat v reakcích na snahy systému.

Na závěr poukažme na pozitivní výzvy, kolem kterých se diskutující dokážou shodnout a mohou se proto stát kroky na cestě k proměně společnosti.

Sebastiánovým přínosem je důraz na vnímání přírody. Veronika klade důraz na společenský vliv každého rozhodnutí a činu. Michal vyzývá k skromnosti a respektování druhých. Radomil přináší výzvu k rozvíjení sebe sama.

Názory diskutujících tvoří kamínky v mozaice celku nové budoucnosti. Diskutující nenabízejí hotové řešení současných problémů. Spíše jen ukazují cestu do budoucnosti. Tím se podílejí na vytváření komunikativního přístupu k životu.

Osobně považuji publikaci za cenný zdroj inspirace ke změně současnosti a hledání možné nové podoby budoucnosti. V pojetí křesťanské eschatologie je budoucnost otevřená a nelze ji ztotožnit s žádnou formou vnitrosvětské budoucnosti. V tomto smyslu je pro nás stálou výzvou.

Při knižním vydání textu by možná bylo vhodné upravit text větším soustředěním názorů kolem klíčových myšlenek. Text považuji za podnětný pro každého, komu záleží na přeměně jedince a společnosti.

Štefan Šrobár

07.11.2015