Jezuskote, to bylo slaďounké, lehce naivní, přímočaré, černobílé - však je to také pohádka pro náctileté :) . Ideální rodiče, ideální vztahy s kamarády, všechny problémy, nedorozumění, vyústí také v nakonec v ideální závěr - prostě to, co by si někteří přáli zažít.
A o tom to je!
Jen by mě zajímalo, jestli to bude mít pokračování. Tenhle příběh si o to přímo říká.
Hodnotím v rámci kategorie.
"Říká se, že láska dělá lidi silnější. Podle mě je ale zároveň dělá strašně slabý. Ubrání se cizím, ale jedinýmu člověku ne. Dokážou bojovat proti všem, ale ne proti tomu, koho milují. Jejich výhra je zároveň jejich prohrou."
Fred: "Těch lidí, kteří vás podporujou, je daleko víc."
Ale ti kreténi jsou bohužel víc slyšet.
Hřejivá a citlivá kniha, kterou napsal autor jako "pomocnou knihu" pro svoji malou dceru autistku, pro budoucí dobu dospívání. Jak píše v doslovu: "je v pořádku, když se člověk odlišuje - a často je to víc než v pořádku. Že i rozdíly mezi námi mohou představovat výzvy, mohou být také někdy zdrojem našich nejsilnějších stránek."
A Phoebe se svojí kamarádkou Bethany toho zažívá, a musí se vyrovnávat, se spoustou starostí a problémů - jako je nechtěné těhotenství, duchovní víra, vztahy rodičů s jiným partnerem, sociální kontakty... a některé věci jsou pro ni těžší a některé snadné.
"Phoebe, nikdo není takový, jaký si myslíme. Lidi jsou daleko složitější. Málokdy spatříme víc než zlomek jejich osobnosti"
Její hledání je hluboce dojemné a inspirativní. Ale vždy je sama sebou a nepochybně na správné cestě.
Někomu se může kniha zdát dlouhá, ale je přesně taková jaká má být, protože to je cesta - a ty nebývají vždycky krátké a přímé. Je to cesta Phoebe, kterou na chvíli zlomil život, a ona ho chce ukončit ve vytouženém luxusním hotelu, kam se přijede zabít. Ale nakonec je to všechno jinak... setkává se s různými lidmi a zažívá různé situace, které ji nechtěně posouvají dál. Na její upřímnosti a zranitelnosti je cosi neskutečně blízkého a milého, které se dotýká něčeho nás uvnitř a nutí nás ji při té cestě sledovat. Navíc je celý příběh okořeněn tou správnou dávkou nadhledu, laskavého humoru a optimismu.
Ano, život je i o náhodách, a to i za předpokladu, že náhody neexistují. Nebo ano?
Jasně, je to pro mládež a tomu odpovídá i způsob podání - jednotlivá vyjádření, děj. Ale je to velmi dobrá kniha pro mládež!
Cristian byl jedním slovem kouzelný. "A pak tedy nevím, v čem by to bylo jiné, kdyby byl jeden z nás holka, ať už tedy kdokoli."
"No přece... kluk a holka," napověděl mu tlumeně Cristian, stále se schovávaje.
"Hmm?"
Teď už zvedl hlavu a komicky se nahoru na Daniela zamračil.
"Mám ti tu vysvětlovat motýlky a kytičky?" zeptal se dotčeně.
Daniel to nevydržel a rozesmál se.
"Nemusíš, motýlku. Ale jistě ti neuniklo, že jsou i motýlci a motýlci. Nebo kytičky a kytičky."
Cristian zaúpěl a zase se schoval. "Nemůžu uvěřit, že s tebou vedu tenhle rozhovor."
Nápad z prvních dílu už přetažený, jen se opakuje a nikam dál neposouvá. Navíc tristní překlad. OK, je to oddechová četba, ale opravdu musí muž v 9 století vykřiknout: To nemá chybu! ? A v závěru nevyužitý potenciál přenosu Giera do dnešní doby. Ach jo. Kdybych tak nebyla zvědavá, co v příštím díle bude provádět Ivar...
Jsem z Brna. Správně: su z Brna. A u knihy jsem se bavila! :-) Jen jsem si ji musela dávkovat.
"Když se Josef po nárazu probral a znovu otevřel oči, zklamaně zjistil, že ještě není v pekle. Ještě pořád byl v Brně." str. 224
"Někde se pije z radosti, jinde na bolest, v Brně se chlastá, jen aby se už konečně něco dělo. A ono se stejně neděje vůbec nic, nanejvýš vypadne kulička z orloje." str. 206
A vůbec mi nevadilo kritizované časté opakování v závěru, že se Josefovi chtělo brečet. Kdo četl Grotesku od K. Vonneguta, tak je na časté opakování v textu zvyklý. Haj hou. Co mi ale příliš nesedlo byly některá hrubě podbízivá jména. A Petra Klabouchová nešetří opravdu nikoho - Romy, Vietnamce, Pražáky, Brňáky, vegetariány, policajty... tepe prostě do všeho! S ironii až k bizáru. A nevadí to.
"Tohle město si z orientální kultury přivlastnilo pouze kung pao z masa podivného původu, u kterého nikdy nikoho neznervóznila myšlenka, že na českých hřbitovech chybí vietnamské hroby". str. 80
"...dole na křižovatce mezi Údolní a Úvozem pár cestujících statečně snažilo roztlačit ranní trolejbus. Ještě nedávno by ho podobný výjev překvapil, ale teď už věděl, že kdo v Brně nikdy netlačil trajfl, jako by ani nebyl. V Praze by lidi dál seděli uvnitř a remcali na dopravní podnik, jakej v tom mají bordel a že nejezdí načas. V Brně ne. Tady ví, že když si nepomůžou sami, nepomůže jim nikdo." str. 207
"Našli jsme tady mrtvolu. Uprostřed přehrady."
"Ježišmarjá! A viděl vás u toho někdo?" vyhrkl zděšeně velitel. str. 71
Je to má druhá kniha od Klabouchové a obdivuji její široký záběr. Čte se i v Brně! A vůbec se mi nechce plakat! :-)
"Autobus mezitím míjel ulice a zastávky středu města s podezřele sexystickými názvy. Tohle by v Praze neprošlo ani za Zemana. Opuštěná. Úzká. Vlhká... Tvrdého. Josef raději přestoupil už ve Vlhké, o dojezd až na konečnou opravdu nestál." str. 36
Geniálně nadčasové dílo!
Z předmluvy autora (1941) :
“Peklo si musíme představit jako stát, v němž se neustále každý stará o svou vlastní důstojnost a kariéru, stěžuje si na ostatní a žije smrtelně důležitými vášněmi - závistí, vědomím vlastní nepostradatelnosti a zášti k ostatním. Z toho jsem vyšel.
Žijeme v období Manažerství, ve světě Úřadů. Největší zlo se teď neodehrává v těch špinavých "doupatech zločinu", která tak rád popisoval Dickens. Dokonce ani v koncentračních táborech a v táborech nucených prací; tam vidíme jen konečné výsledky. Zlo plánují, přikazují (předkládají, podporují, schvalují a zaprotokolovávají návrhy) v čistých, vyhřátých a dobře osvětlených místnostech s koberci na podlaze tiší, dobře oblečení a hladce oholení muži s dokonalou manikůrou, kteří nepotřebují zvyšovat hlas. Z toho přirozeně vyplývá, že mým symbolem Pekla je něco jako úřady policejního státu nebo kanceláře skrznaskrz odporného obchodního sdružení.”
Místy je hodně poznat, že knihu napsala mladá autorka - neustálé zdůrazňování některých postojů, charakterů postav. Ale jsou tam zajímavé dějové nápady, které mě hodně bavily. Chce to víc životních zkušeností a nadhledu, a určitě se ještě vypíše.
"Riskuj. Pokud vyhraješ, budeš šťastná. Pokud prohraješ, budeš chytřejší."
Panebože, panebože!
Tohle byla těžká vymývárna mozků, bohužel návyková jak špatný, nekonečný, seriál. A nekonečná ještě bude, protože následují další tři díly o počtu přibližně 500 až 600 stran a stále o tom samém! A těch nadávek, sprostých slov a vulgarit! Nic proti ním běžně nemám, ale tohle bylo nadfajn. Dost často se tam osoby/kamarádi jen navzájem urážejí. Postavy šablonovité, nerozvité. Byl to samý "týpek", nejlépe s přídavkem: zasraný. Vztahy mezi ostatními nebo v rodinách, byly neuvěřitelně toxické. Tomu vévodila hloupá, naivní, hlavní hrdinka.
Jo, večírků a alkoholu fakt mnoho, až to byla nudné.
Možná jen krásná obálka stojí za pochvalu.
Tato knížka je takové "zahřívací kolo" celé série. Spíš uvádí do příběhu a podle toho to také tak vypadá. Nejdřív předestírá aktuální stav, pak se vrací do minulosti, líčí co hlavní hrdinku ovlivnilo, a následně jsme opět v přítomnosti. A ten konec? To je tak nakousnuté a napínavé co bude dál, že se prostě těším na další díl! Snad vyjde. Obdobně vychází i zahraniční hodnocení - první díl trochu slabší, druhý začíná být šťavnatější a třetí vypadá, že bude bomba! Má v Americe vyjít teprve letos v srpnu, takže si ještě chvíli počkáme.
(SPOILER) Tak nevím, jestli to nebylo i překladem, ale vážně se kamarádky mezi sebou běžně oslovuji: mrcho, šlapko ?? Fajn, milostný trojúhleník - ale co jsem nepochopila, proč bratr Ari je tak moc proti vztahu s Chasem a proč ho Chase poslouchá. Chtělo by to v knize i víc z pohledu Chaseho.
Příběh je vyprávěn ve třetí osobě přítomného času, trošku odosoběným přístupem. A táhne se to, až to vypadá, že i sama autorka toho měla dost a otevřeným koncem to raději ukončila.
Je mi jich líto, tolik promarněného času v jejich životech...
To bylo ale táák vtipný!
Ale vážně - knihu jsem si půjčila úplně náhodou - ležela zastrčená mezi novinkami, nechtěla jsem odejít s prázdnou, a ani jsem si pořádně nevšimla, kdo ji napsal... až mě po chvíli čtení zarazila jména: Jerguš, Lubička ! - sakra, co to je? Odkud ten příběh vlastně je? A překvapení - ze Slovenska! A hravé, pohodové čtení! Chvílemi jsem se smála tak, až se po mě dívala půlka autobusu.
Většinou se nevracím, ale tohle si určitě ještě jednou přečtu!
Četlo se to dobře, jen škoda, že se autorka příliš zamilovala do označení "divých žen"... jako spousta jiných jsem si musela udělat na přezdívky manuál.
