1T0S_Příspěvky
Ještěrčí ocáskyJuan MarséSkvělý počin, ve kterém se kombinují témata typická pro Marsého a pofidérní, téměř až surrealistické prvky. Zpočátku nebylo snadné se začíst, protože děj byl poměrně chaotický a autor nepíše zrovna jednoduše. Stačí se ale zorientovat v té kombinaci reality, snů a dojmů, pak už to jde zlehka. Bezpochyby nejlepší byla na knize celková nejasnost – autor umně balancuje na hraně reálného a nereálného, nedělí své postavy na kladné a záporné, nýbrž je nechává kdesi na pomezí, a to i na samém konci příběhu. Pokud máte čas a chuť číst něco netradičního, můžu jedině doporučit.
Stalinovy krávySofi OksanenNic moc. Autorka nepíše úplně špatně, ale stylisticky mi kniha nesedla. Stalinovy krávy se snaží o široký záběr – anorexie, pofidérní rodinné vztahy, komunismus v Estonsku, generační střety... –, ale neustálé přeskakování v čase tomu moc nepomáhá, vše pak působí mělce a tak trochu povrchně, skoro jako by ani sama autorka nevěděla, jakým směrem příběh vést. Kapitoly byly navíc dosti repetitivní, takže se čtení brutálně vleklo. Některé mozaikové romány jsou fajn, ale... tento mezi ně rozhodně nepatří.
Co svět světem stojíColum McCannZ kompozičního a stylistického hlediska skvělé, z hlediska obsahu fajn, ale nic extra. Autor čtenáře bere na dlouhý a zevrubný průlet New Yorkem sedmdesátých let, nevynechává při tom žádnou "vrstvu" společnosti – začíná na dně, kde sleduje pofidérního kněze starajícího se o bandu šlapek, končí na samém vrcholu, kde sleduje soudce a jeho ne zcela běžný pracovní den. V románu účinkuje pár desítek postav, které střídavě mizí a znovu se objevují, jejich osudy se proplétají a navzájem se ovlivňují. Příběh je členěn do několika částí, z nichž každá se soustřeďuje na trošku jinou osobu či téma. Ty jsou z většiny poutavé, ale našlo se pár takových, kterými jsem se prokousával spíše na sílu. Jinak ale není knize moc co vytknout.
Freudova sestraGoce Smilevski(+ SPOILER) Freudova sestra je oproti Návratu slov příjemným překvapením. Autor se méně opakuje, naopak přidává na zajímavosti a umně kombinuje historii první poloviny dvacátého století s fikcí. Kniha sleduje příběh Adolfíny Freudové, sestry Sigmunda Freuda (kdo by to jen řekl?), která se protlouká svým nepříliš šťastným životem, projde nešťastným domovem a blázincem, až nakonec ukončí svou pouť v koncentračním táboře. Příběh je to smutný, syrový a ponurý, ale zároveň čímsi kouzelný a plný filozofických úvah; možná za to může Smilevského odtažitý, ale přesto čtivý a krásný styl. Za mě skvělý počin.
Dívka se zlatými kalhotkamiJuan MarséDivné, ale poměrně čtivé a zajímavé. Kniha pojednává o starém spisovateli, který se marně snaží přepsat příběh svého života. Na tuto poměrně jednoduchou dějovou linku lepí Marsé témata, jež jsou pro něj tak typická – španělskou občanskou válku, sexualitu, generační spory, vzpomínání a manipulaci s minulostí. Ve spojení s autorovým pofidérním stylem, skládajícím se z předlouhých vět a odstavců, tak vzniká poměrně zajímavý literární počin. Jen trošku škoda malého rozsahu a brutálního počtu "výplňkových" slov, samotný příběh je opravdu krátký a zbytek je pouze literární vata.
Krajina s pobřežím* antologieFajn náhled do norské literatury, zajímavý, ale zároveň nikterak uchvacující. Kvalitativně byly povídky poměrně vyrovnané, pokud nějaká vyčnívala, bylo to spíše tím negativním způsobem. Paradoxně se většinou jednalo o kousky známých autorů, například Jona Fosseho. Spíše než v příbězích a čtenářských zážitcích vidím kvalitu knihy v onom pohledu na vývoj (norské) literatury v průběhu dvacátého století.
ProkletíChuck PalahniukS Palahniukem si asi nejsme souzení. Kniha má fajn nápad, ale její provedení mi nesedlo. Snaží se být něčím mezi pulpovou beletrií a jakousi pofidérní filozofií, ale přitom není ani jedno. Zápletka se objevuje a zase vytrácí, moudra na prvních pár stranách sice zabaví, ale postupem času zjistíte, že Palahniuk vlastně nemá moc co říci a opakuje se jako zaseknutý kazeťák. Myslím, že povídková forma by Prokletí sedla trošku lépe, alespoň by si uchovalo nějaké to tempo a vtip. Takto nemůže, s výjimkou pár světlých okamžiků, nabídnout kromě zdlouhavosti a nudy vlastně vůbec nic.
Sbohem, přízrakyNadia TerranovaSbohem, přízraky je fajn komorní příběh o vztazích a minulosti. Autorka píše jednoduše a pěkně, kniha má necelých dvě stě stran, takže se četba ani netáhne, ani není příliš krátká. Pokud bych měl něco vytknout, bylo by to samotné ukončení, které dle mě působilo poněkud prvoplánově. Jelikož ale přišlo až na samém konci (kdo by to čekal?), je pouze malou vadou na kráse.
Bonita AvenuePeter Buwalda(+ SPOILER) Za mě žádné nadšení. Dle komentářů níže jsem čekal něco opravdu pořádného, dostal jsem však jen klasickou, ničím nevyčnívající rodinnou ságu; Bonita Avenue totiž mantinely žánru nikterak nerozšiřuje, vlastně se jim ani zdaleka neblíží. Autor měl spoustu nápadů a témat, ale jaksi se mu nepovedlo z nich utkat zajímavý děj. Kniha má nějakých 450 stran a já bych řekl, že kdyby jich byla polovina vytrhnuta, dílo by moc neztratilo, možná právě naopak. Zkrátka chybí něco, co by čtenáře nutilo číst dále nebo se alespoň zamyslet. Za obzvláště nešťastný pak považuju konec, otevřený pro dvě ze tří hlavních postav. Něco takového u rodinné ságy, která se za téměř pět stovek stran skoro nikam nepohne, opravdu nepotěší.
CizinecAlbert CamusAsi je zbytečné nějak se rozepisovat, na to existuje spousta článků na Wiki a podobně. Cizinec je kniha, která je krátká a napsaná dosti jednoduchým jazykem, přesto jí nic nechybí ani nepřebývá. Tím hlavním je postava Meursaulta a autorova filozofie existencialismu, s níž sice kompletně nesouhlasím, ale stejně mi přišla zajímavá. Rozhodně doporučuji – čtení zabere nanejvýš jednu dvě hodiny a poskytne nějaký ten materiál k přemýšlení.
Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebyloJoachim MeyerhoffNostalgická, tak trošku autobiografická kniha o vzpomínání na mládí prožité v prostředí psychiatrické léčebny. Vyprávění se skládá ze spousty historek, které dohromady dávají jakýsi ucelený příběh. Autorovi se zde dobře daří manipulovat se čtenářem: rodina, která se zprvu zdá až idylická, postupem času ztrácí na své dokonalosti, až se ona představa na konci zcela vypaří. Některé historky jsou vtipné, jiné ne zas až tak vtipné, ale na depresivnost, která je zde tak často skloňovaná, jsem nenarazil. Za mě fajn četba, neotřelá, zajímavá.
Den co denTerézia MoraSlabé. Autorce nemůžu upřít zajímavý a originální nápad, jenže celkové provedení mě vůbec neoslovilo. Styl psaní je poněkud pofidérní, nepříliš čtivý a zároveň nikterak pěkný, což může být způsobeno překladem (to si bohužel neověřím, němčinu neovládám), nebo také ne. Ve výsledku se však kniha četla složitě a bez jakéhokoli ohromení. Ani koncepce vyprávění mě moc nezaujala. Ábel Nema je nevýrazný hrdina a jeho osudy mne ani za mák nezajímaly. Nosná témata románu – válka, odloučení – též nejsou ničím, co by nebylo řečeno již dávno a mnohem lépe. Nic moc.
Lolita komplexRomain SlocombeTohle byl opravdu pofidérní shluk žánrů, osudů a postav. Kniha má tři dějové linie, z nichž jedna je bizarnější než druhá. Autor kombinuje žánry jak na běžícím páse, chvíli čtete sociální román, pak zase thriller či nedej bože stupidní červenou knihovnu, ale přesto to ve výsledku funguje docela slušně. Slocombe má jak nosné téma (pašování lidí, kritiku společnosti), tak smysluplný a v rámci možností napínavý příběh. Styl psaní sice není zrovna jednoduchý a je potřeba si na něj zvyknout, ale to celkový dojem z knihy nikterak nekazí. Za mě fajn, byť dost ulítlá četba.
Zpátky do bojePhil KlayZa mě nic moc. Phil Klay válku líčí naturalisticky a věrohodně, ale poněkud omezeně. První a poslední slovo zde dostávají mariňáci, jejich příběhy a osudy, kdežto ostatní, civilisté či protistrana, nejsou nic více než kulisy, do kterých se ve správném okamžiku napálí dávka ze samopalu či které v ten správný okamžik poskytnou slůvka útěchy a lítosti. Ve výsledku tak vzniká repetitivní a nikterak inovativní dílo, které si – ať si anotace říká, co se jí zachce – o kvalitách Remarqua či Hellera může nechat maximálně tak zdát.
Meursault, přešetřeníKámel DaúdTohle se mi opravdu líbilo. Meursault, přešetření je jak příběhem o člověku, kterého nešťastný sled událostí nekontrolovatelně vláčí životem, tak jakýmsi zrcadlem společnosti. Daúd se zamýšlí nad spoustou rozličných věcí: kritizuje kolonialismus a náboženský fundamentalismus, polemizuje nad dílem Alberta Camuse, do toho všeho navíc míchá špetku nihilismu. Příběh zde sice hraje až druhé housle, ale to mi vůbec nevadilo, autor totiž píše pěkně a na těch +- 120 stránkách textu hluchých míst opravdu moc není. Pro mě jedna z nejzajímavějších knih tohoto roku.
Absolutní miláčekGabriel TallentDle reakcí níže jsem čekal buď literární klenot, nebo naprostý propadák. Ve výsledku jsem se nedočkal ani jednoho. Autorovi se nedá upřít pěkná, byť místy dost pofidérní próza. Téma románu je sice trošku neoriginální, ale rozhodně ne od věci. To, co mi na knize vadilo, byl samotný obsah. Přemíra brutality na stránkách mi je docela jedno; ta ale musí být opodstatněná rozumným a logickým dějem, což je něco, co na listech Absolutního miláčka opravdu nenajdete. Postavy se bez výjimky chovají naprosto stupidně a naivně, což by se u poněkud lobotomické rodiny Alvestonů dalo pochopit, ale u ostatních stěží. Samotná postava Martina Alvestona pak ze všeho nejvíce připomíná jakéhosi komiksového záporáka, jenž své zavrženíhodné jednání prokládá rádoby oduševnělými pseudofilozofickými kecy, které jako by vypadly ze středoškolské eseje psané pět minut před odevzdáním.
To vše zanechává pachuť na jazyku. Psal autor dílo s jakousi rozumnou myšlenkou, nebo jde jen o snahu šokovat tabuizovanými a nepříjemnými věcmi? Osobně bych se klonil spíše ke druhé možnosti...
SobotaIan McEwanKnihy s koncepcí "jeden den [někoho]" se mi zamlouvají, ať už jde o Solženicyna, Sorokina či Nihada Sireese a jeho Ticho a vřavu. McEwan bohužel bude výjimkou. Sobota je příběhem Henryho Perowna, neurochirurga a zástupce vyšší střední třídy. Na rozdíl od výše zmíněných však jeho den postrádá jakýkoli problém či konflikt, který by stál za zmínku, a tak oněch +- 240 stránek románu pokrývají zdlouhavé a zcela zbytečné popisy, tuna literární vaty a spousta generického a bezduchého filozofování. Vše je zkrátka nevěrohodné a až příliš dokonalé.
Autor nepíše špatně, ale mám pocit, že tohle se opravdu nepovedlo – McEwan holt není žádný Joyce.
Boxer, broukNed BeaumanTohle byl docela bizarní čtenářský zážitek. Boxer, brouk je kaleidoskop pofidérních postav a ještě pofidérnějších osudů. Příběh je fajn, místy jsem se dokonce i zasmál, ale myslím, že Beauman až moc tlačil na pilu; snaha šokovat nacismem, homosexualitou, různými postiženími a podobnými tématy, která v jedenadvacátém stoletím opravdu nezvednou nikoho příčetného ze židle, se jaksi minula účinkem. Též bych řekl, že by knize prospěl o trošku větší rozsah, ale to jsou asi jediné vady na kráse, jinak si není na co stěžovat. Autor píše dobře, příběh byl zajímavý... Fajn zkušenost.
Hmatatelný časGiorgio VastaPřestože kniha neměla moc dobré hodnocení, nechal jsem se nalákat komentáři o čarování se slovy, snovosti, nádherném jazyku a tak dále, což se brzy ukázalo jako chyba. Příběh Hmatatelného času je fajn, ale styl, kterým autor píše, nikoli. Vlastně je to možná ta nejhorší próza, jakou jsem v poslední době četl. Souvětí jsou místy kostrbatá a často sestávají z předlouhých metafor a stupidních přirovnání, která působí jako pěst na oko. Vypravěčem je jedenáctiletý kluk používající obraty a slova, za něž by se nemusel stydět ani profesor bohemistiky či někdo, kdo tráví páteční a sobotní večery studiem slovníků. Z celého díla zkrátka čiší jakási prvoplánovitost a nevěrohodnost, což je škoda. Méně je někdy více.
Právo na návratLeon de WinterJeště štěstí, že autor nemluví česky, alespoň si v doslovu nebude moci přečíst scestné srovnání s Michalem Vieweghem. Docela jsem se tohoto srovnání bál, rychle se však ukázalo, že to byly obavy naprosto zbytečné. De Winter sice není žádný Marquéz, ale píše slušně a Právo na návrat je poměrně dobře promyšlený příběh. Neoplývá sice filozofickými myšlenkami, ale fajn řemeslné provedení a jistou originalitu člověk těžko zapře. Trošku škoda závěru, který se mi zdál až příliš rychle utnutý. Jinak si není moc na co stěžovat. Kniha není typickým zástupcem sci-fi a mezi Odeonkami se řadí k tomu jednoduššímu, ale špatná rozhodně není, to ne.
Tajný deníkSebastian BarryPo třech Odeonkách od irských autorů mám pocit, že jsem objevil recept na dokonalý irský příběh: vezmete hrst náboženského fundamentalismu, přidáte pár zvrácených kněží, nějaké to hnusné počasí, dle chuti doplníte o jednu dvě sebevraždy a všechno to zamícháte s Irskou republikánskou armádou. Barry nepřišel s ničím novým, ale tyto komponenty spojil umně. Tajný deník pokrývá téměř celé dvacáté století tohoto ostrovního státu. Děj asi nijak nepřekvapí, vyprávěn je však povedeně, a to z pohledu vícero nepříliš důvěryhodných osob. Trošku mne zklamal závěr, který se mi zdál příliš optimistický a nerealistický, jinak je kniha fajn.
Čelisti slovSteven HallNa první pohled se kniha může zdát tuctová, přeci jenom ztráta paměti a vlastní identity není nikterak originálním námětem, ale skutečnost je jiná. Čelisti slov jsou pofidérním mixem psychothrilleru a čehosi, čemu by se s přivřenýma (možná spíše zavřenýma) očima dalo říkat scifi či fantasy. Příběh sice nikterak nepřekvapí, ale ani neurazí. Důležité jsou zde spíše ostatní věci – sem tam nějaká ta filosofická myšlenka, sem tam velice nápadná a úmyslná inspirace jinými knihami, občasné hříčky se slovy a jmény. Autor píše pěkně a čtivě, takže četba odsejpá a potěší. Nejedná se o typickou Odeonku, ale já osobně můžu jedině doporučit.
Laskavé bohyněJonathan LittellTěžko hodnotit. Na jednu stranu jsou Laskavé bohyně opravdu masivním a všeobjímajícím dílem o druhé světové válce, na druhou stranu je zde autorův podivný styl a potřeba vše hnát do stěží uvěřitelných krajností.
Příběh je rozhodně za pět hvězd. Hlavní hrdina, doktor Maxmilien Aue, prochází nespočtem bojišť druhé světové. Děj sice akční není, protože se Aue do boje vlastně nikdy nedostal, ale zajímavý rozhodně ano, hlavní postava totiž potkává spoustu roztodivných postav a účastní se mnohých historických událostí.
Autorův styl psaní je tou horší částí díla. Kapitoly o délce běžných knih, odstavce o délce běžných kapitol, věty o délce běžných odstavců. To vše, aniž by próza byla alespoň trochu oslňující, jen čistý, zcela běžný text.
Nejvíce mne ale zklamal samotný závěr knihy. Aue byl na začátku docela uvěřitelnou postavou, podlý nacistický parchant, ale stále realistický. Ke konci (neslavná předposlední kapitola) jej však autor změnil na cosi, co ze všeho nejvíce připomínalo karikaturu či stupidního záporáka ze šestákového thrilleru.
Jako celek rozhodně zajímavá a poučná kniha, k zamyšlení, ale se spoustou much. Nevím, jestli bych ji doporučil. Přečtení nelituji, ale znovu ji číst neplánuju.
Všichni odcházejíWendy GuerraFajn vhled do života běžných Kubánců za Castra. Kniha je sice psána poměrně jednoduchým jazykem a v krátkých útržcích, které málokdy čítají více než pár odstavců, přesto ale osloví. Stránky prostupuje bída, absurdita, nechuť z nesvobody a marná snaha uniknout totalitnímu režimu. Četba plynula dost rychle, trošku škoda konce, který byl na můj vkus až příliš uspěchaný. Jinak ale není moc co vytknout. Při čtení jsem si vzpomněl na Nemajetné Szilárda Borbélyho, kteří též popisují vyrůstání v zbídačené totalitní zemi, ovšem odehrávají se v bližším Maďarsku.
Příručka pravého detektivaJedediah BerryTřetí dílo z Pestré řady a zase docela fajn četba. Příručka pravého detektiva je v rámci zápletky dost originální, atmosférou však připomíná díla Borgese či nesčetněkrát zmíněného Kafky. To ale vůbec nevadí, mírně fantastických / magicky realistických příběhů není nikdy dost. Próza je docela fajn, tempo taktéž, byť ke konci trošku stagnovalo. Přesto mám pocit, že knize k dokonalosti cosi chybělo, snad nějaká nosná myšlenka ve stylu výše zmíněných autorů.
Plán NSimon UrbanSpojení Světové knihovny a čehokoli, co byť jen vzdáleně připomíná detektivku, zatím přináší samé nešťastné výběry. Plán N není výjimkou. Autor pěkně vymyslel prostředí alternativní NDR. I atmosféra je povedená, plná strachu, beznaděje a paranoie. Jenže něco takového k fajn literárnímu zážitku zkrátka nestačí. Děj je přímočarý a rozuzlení není natolik uspokojivé, aby ospravedlnilo +- 400 stran textu. Postav je spousta, bohužel až na pár výjimek dost nevýrazných. Druhou polovinu knihy zbytečně zabírají osobní a milostné problémy hlavního hrdiny, které jako by vypadly z jakéhosi severského braku. Autor stavěl na dobrém základu, mám však pocit, že kdyby trošku polevil v megalomanii a příběh zhutnil, byl by výsledek podstatně lepší.
Úzká cesta na daleký severRichard FlanaganSkvělá četba, která prezentuje v Evropě nepříliš známou část druhé světové války. Život Dorriga Evanse a jeho souputníků ze zajateckého tábora je vykreslen povedeně. Nejvíce mne zaujaly právě válečné pasáže ze zajetí a popis života po válce, nejméně pak milostné kapitoly, které dost připomínaly červenou knihovnu a já měl několikrát chuť mrsknout knihu kamsi do rohu. Nakonec se vyplatilo nějak je přežít, protože to, co následovalo, vážně stálo za to. Velkým plusem je Flanaganův styl psaní, který je pěkný, zajímavý a zároveň dobře čitelný. Úzkou cestu na daleký sever můžu jedině doporučit.
AmbervilleTim DavysNěkteré knihy se na první pohled mohou zdát šílené a stupidní, ale při čtení odhalí svou genialitu. Amberville mezi ně rozhodně nepatří; šílený a stupidní se sice zdá, ale onu genialitu jaksi postrádá. Svět plyšáků je sice vymyšlený docela dobře, ale to je za mne bohužel jediné pozitivum. Děj není nikterak nápaditý či překvapivý, navíc se docela táhne, což mi u díla, které si říká gangsterka, nepřijde zrovna ideální. Próza též není nic moc, na poměry Odeonek rozhodně zklamání. Samotná "alegorie lidské společnosti" je pak něčím, co zde bylo již nesčetněkrát (a mnohem lépe!) zpracováno. V poslední době se mi výběr Odeonek opravdu moc nedaří...
HradJennifer Egan(+ SPOILER) Tohle bylo přehmat. Hrad je slepeninou dvou příběhů. Ten první z nich, mysteriózně laděný, se odehrává kdesi v Evropě a sleduje značně paranoidního Dannyho a jeho neméně pofidérního bratra Howarda při přebudovávání hradu na hotel. Ten druhý, meta příběh, sleduje vězně Raye, jak píše první příběh. Fajn nápad, jenže mám pocit, že autorka vsadila téměř vše na velké finální odhalení v podobě propojení obou příběhů. To se bohužel minulo účinkem, protože nebylo složité odhadnout jeho podobu, a tak se žádné překvapení nekonalo. Též mě moc nepotěšil autorčin styl psaní. Nebylo to úplně špatné, ale... u Odeonky jsem přeci jen čekal něco trošku jiného.
Manželky a konkubínySu TchungPěkná, poměrně vyrovnaná sbírka tří novel z prostředí daleké Číny. Přestože se každá z novel zabývá něčím zcela jiným, bylo by těžké vybrat tu nejlepší či nejhorší.
Manželky a Konkubíny
Mysticky laděný příběh z prostředí bohatého a věhlasného rodu. Autorovi se perfektně povedlo vystřihnout atmosféru předrevoluční Číny a postupně odkrývat tajemství. Občas mi rozum stál nad jednáním postav, ale jiný kraj, jiná mentalita. 4/5
Něžné pohlaví
Příběh o příchodu nového a destrukci starého z dob čínské komunistické revoluce. Pěkně napsané, fajn děj i pointa. 5/5
Rod makových polí
Surová a mírně halucinogenní novela o kolektivizaci a zkáze rodu, jenž se živí produkcí opia. Složitější na čtení a orientaci ve všech těch časových liniích, ale výsledek stojí za to. 4/5