Život s vysokou inteligencí

25.03.2018

Hodně věcí se v knize opakuje stále dokola. Navíc po jejím přečtení mi připadá, že se kolem mě pohybují jen nadaní lidé (až na jisté výjimky).

21.01.2018

Je úžasné, že se někdo danou tematikou začal v ČR na této úrovni zabývat a dokonce o tom napsal skvělou knihu, která mi dělá čest v knihovně. Popisy některých věcí byly až děsivě přesné. Spousta kladných podnětů i vysvětlení nevysvětlitelného a pochopení nepochopitelného s pozitivním poselstvím do budoucna. :-)
Tato kniha mi dost otevřela oči stejně tak, jako některé další články a rozhovory s paní Stehlíkovou. Díky Vám za to. :-)

z některých ohlasů je zřejmé, jak moc nestravitelná může tato problematika pro někoho být.... ;-)

Na základní problém knihy narazíte již na začátku, kde je pokus o vymezení, čím se bude kniha zabývat. V rozporu s názvem to ale nejsou lidé s vysokou inteligencí, ale tzv. "nadaní", pod což zahrnuje jednak většinu lidí s IQ nad 130, a pak dále kohokoliv s jakýmkoliv talentem na umění či sport. A zde je problém - jednak vůbec nikde nesdělí, kdo jsou to ti lidé s IQ přes 130, kteří dle ní nadaní nejsou, a také velmi extensivně přibírá do skupiny nadaných kohokoliv, kdo exceluje v kultuře, vaření či sportu. Na jednu stranu to jsou mnohdy lidé schopní a výjimeční, na druhou ale nějaký talent lze nalézt u značné části populace, rozhodně u více, než u uváděných cca 2%, které autorka označuje jako nadané - což zhruba odpovídá výskytu lidí s IQ nad 130. Zejména u těch sportovců mi to přijde jako jednoznačný krok vedle. Někteří z nich samozřejmě jsou vysoce inteligentní, ale inteligence nemá u většiny sportů jakýkoliv vztah ke sportovnímu talentu. Možná spíše naopak, jelikož odvádí pozornost jinam. Je-li definice takto široce otevřená, pak nechápu, proč do ní nezahrne i lidi vynikající i v jiných činnostech, jako například řemeslníky.

Tyto Nadané lidi dále dělí na lamarické (zjednodušeně jde o inteligentní, schopné a úspěšné lidi) a komplexní, kteří jsou méně inteligentní (uvádí autorka), mají ředu problémů a bývají neúspěšní. Kniha se pak patrně věnuje téměř výhradně jim, ačkoliv jen na málo místech to zmíní. Věnuje se tedy jen velmi úzké skupině dospělých. kteří se vyznačují spíš psychickými problémy, než vysokou inteligencí. Kteří řeší existencionální otázky, mají problém fungovat v běžném životě, jsou neúspěšní a cítí se izolovaní. A dále dětem s poruchami soustředění, učení, chování atd. Obě tyto skupiny automaticky ztotožňuje s nadanými lidmi, a u většiny svých tvrzení mezi ně dává rovnítko. Zároveň tvrdí, že tito lidé myslí více druhou polovinou mozku a spoustu dalších věcí.
Koncept lidí s "dvojí vyjímečností", kteří jsou zároveň komplexní, a tedy považováni za nadané a tedy vysoce inteligentní (ale v IQ testech neúspešní, schopní pouze v některých oblastech), ale zároveň mentálně hedikepovaní se mi už jeví poněkud překombinovaný.

Každý člověk je jiný, je třeba to respektvat a snažit se ho maximálně rozvíjet, ale zdá se mi poněkud umělé snažit se kde koho nacpat mezi "lidí s vysokou inteligencí", když zároveň trvá na tom, že jich má být jen 2(až 5)%.

Kniha je kombinací velkého množství nepodložených tvrzení, většinou ničím neozdrojovaných, případně často zcela mylně interpretovaných. Někdy je sice uveden zdroj, ale je vytrženo z kontextu jen několik slov a mylně interpretováno, jindy není uveden žádný zdroj, nejčastěji je však ničím nepodložené tvrzení doplněno citací údajného nadaného (kterého ani neumí autorka definovat) a jeho křestním jménem a věkem, které má tvrzení dodat na důvěryhodnosti a myšlenka je generalizována na všechny "nadané".

Takto nevypadá ani seriosní vědecká práce, ani populárně naučná literatura. Kniha mi připomíná způsobem, jakým servíruje jako nezpochybnitelné pravdy své často prokazatelně mylné názory, spíše jako text nějakého náboženského/politického vůdce, či motivačního speakera, jehož cílem je hlavně podbízet se svým čtenářům.

Autorka v průběhu knihy ukáže, že se cítí být odbornice na celou škálu oborů mimo své vzdělání. Od mnoha oborů medicíny, přes psychologii a filozofii až po kvantovou fyziku.

Jelikož se necítím být odborníkem na všechny obory, nemohu řadu tvrzení vyvrátit, avšak u mnoha mám velmi důvodné pochyby, a u mnoha jde naopak o tak obecná tvrzení, že platí minimálně pro polovinu lidstva.

Za všechny bych uvedl pár jasných a snadno vyvratitelných příkladů toho nejhoršího z knihy:
-Představa autorky, že nadané dítě již na porodním sále zkoumavě probodává matku svým pohledem, či snad zkoumá, zda se o něj dokáže postarat je zcela absurdní. K doložení nezpochybnitelné pravdivosti autorce stačí citace jakési Heleny, kterou první pohled jejího dítěte naštval. Podotýkám, že v prvních měsících života je něco takového absurdní. Ve chvíli, kdy dítě vyjde z absolutní tmy na svět, tak není (a ještě řadu dalších měsíců) schopné zaostřit na předměty, vidí jen světlo, pak barevné skvrny a postupně se učí zaostřovat a vnímat i vzdálenější předměty (proto mají děti na hraní hrazdičky). A to rozhodně ne ihned po porodu. Nicméně dle autorky je to jedna z věcí, kterou nadaní prostě dělají - takže asi nadaným není nikdo.
-Tvrzení, že kvantová fyzika prokázala, že inteligence je všude, takže ji lze vlastně najít v každém, autorka samozřejmě ničím nepodkládá (není se co divit)
-Vyvozovat z Descartova "Myslím tedy jsem", že rozum je vším a emoce jsou podřadné je absolutní nesmysl a hledání v ní nečeho, co v ní není.
-vysokou inteligenci klade opakovaně na roveň (tj. dává mezi ně rovnítko) s rychlostí vnímání a uvažování, extrémní důraz klade na zpracovávání několika myšlenek na jednou a neschopností se soustředit. Většina lidí s vysokým IQ je překvapivě normálnější, než si autorka představuje.

Stručně shrnuto, autorka plete páté přes deváté a je to pěkná slátanina. V názvu slibuje, že se bude zabývat vysokou inteligencí, to následně redukuje na přecitlivělé lidi neschopné se soustředit (a bez ohledu na IQ), a přisuzuje jim zcela nahodile různé vlastnosti, obvykle zcela nepodloženě a mnohdy opakovaně prokazatelně mylně. Bylo by lepší tu knihu nazvat "život s psychickými problémy".
Tento přístup lze vidět i v některých dílech jiných autorů, ale ti se alespoň nesnaží tvářit, že rozumí všemu od přírodních věd po filozofii. Některé postřehy a rady v knize nejsou špatné, ale jde spíš o banální věci-např. že nemá smysl se snažit zalíbit všem, že je třeba se naučit sklidnit a soustředit, mít zdravé sebevědomí atd.

S touto knihou a trochou snahy v sobě každý najde čověka s vysokou inteligencí. Jen musí umět nemyslet na to, že to dokáží i všichni ostatní a kde je těch zbylých 98%.

25.12.2017

Moc zajímavá četba, opravdu jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Poslední kapitola byla pro mě nejlepší, určitě nějaké techniky vyzkouším sama na sobě

22.12.2017

Škoda že jsem podobnou knihu nečetla asi tak před dvaceti lety, mohla jsem se cítit lépe už tehdy. Mnoho podnětných rad ke spokojenějšímu životu je tady zhuštěno na jednom místě.

24.09.2017

Působivá kniha. Těší mne, že někdo napsal knihu o nadaných, obzvlášť v případě, když postupně zjišťujete, že se do této kategorie možná řadíte i Vy. Knihy s touto tématikou by mělo být více. Kdo stále věří mýtům a předsudkům, že mají kupříkladu úspěšný i šťastný život automaticky navzdory své vysoké inteligenci, nechť si ji přečte a vzápětí přehodnotí své úsudky. Odpoví Vám na téměř všechny otázky, které se týkají nadání a všeho, co jej obnáší. Počínaje dětstvím přes dospělost a končí radami, jak žít lépe, a jak využít svého nadání. Příjemně se čte, skutečně doporučuji. :)

24.07.2017

Já osobně si nemyslím, že bych patřil do skupiny tzv. "nadaných" lidí. Přečet sem si to, abych se dozvěděl něco bližšího o tématu téhle knihy. Je fakt zajímavá a člověk se o těchhle lidech a o tomhle fenoménu dozví hodně nových informací, které jsou někdy v rozporu s tím, co se u nás někdy oficiálně prezentuje od tzv. "odborníků".

14.07.2017

Pokud máte ve svém okolí někoho nadaného, nebo vy sami jste nadaní, tahle kniha Vám může objasnit dost otázek. Čte se hezky, jsou tam věci podstatné. Doporučuji

11.04.2017

Stojí za přečtení. Opomíjené téma.