Země, kde se neumírá

18.09.2020

Díky důkladnému třídění zděděné knihovny jsem přišla na velmi zajímavé knihy. Jsou sice staršího data vydání, ale jsem ráda, že jsem se s jejich autory neminula : Heinesen, Hersey a teď i Alfred Döblin. Döblinova Země, kde se neumírá čerpá námět z období, kdy došlo k zániku říše Aztéků a říše Inků. Na zničení obou kultur se podepsaly zlato, stříbro a neuvěřitelná nadřazenost bílých. Smyslem španělských výprav za bohatstvím byla jistě chtivost, ale krutost, a to, jak snadno zničili jinou kulturu, svědčí o tom, že křesťanský bílý muž byl přesvědčen o své nadřazenosti vůči domorodcům, které spíše považoval za něco mezi člověkem a opicí a jejichž kulturu se ani nesnažil pochopit.
Döblinovi se podařilo vysoce umělecky popsat tyto nádherné, životem překypující bohaté země i jejich obyvatele s jejich rituály, zvyky a kulturou, tak odlišnou od tehdejší evropské. V první části knížky k nám promlouvá z pohledu místních : jejich úděs, drastické úlitby jejich bohům ve snaze ochránit se, neschopnost se bránit, jelikož bílé muže spojovali s něčím nadpřirozeným. To vše podbarveno hudbou Ennia Morriconeho, kterého hudbu z Misie jsem při čtení pořád slyšela. V další části popisuje „náplň“ života conquistadorů, z kterých číší ta jejich statečnost, ale zvrácená, hrdinnost, ale posedlá.
A v třetí části (poslední, další díly u nás nevyšly) je příběh duchovního jménem Las Casas, jenž procitá a přiznává pochybení. Jde o reálnou postavu, zmiňuje ho i H.G.Wells v Dějinách světa.
Války probíhají vždy podle stejně strašného scénáře (chtěla jsem napsat nelidského, ale vždy jsou to lidi, kteří válčí). Bohatství se nakonec rozmělnilo, ale v paměti to, co se stalo, zůstává. I po tolika letech.