Zatopený estuár

25.09.2023

Dobrý výber a vydarený preklad skvelých krehkých, no pevných básní poľskej poetky.

28.06.2021

Už dlouho jsem nečetl něco tak senzuálního, něco, z čehož raší tak moc citlivé pozorování plné detailů, něco tak jazykově neotřelého.
V poněkud tenoučkém výboru lze zpozorovat jisté nuance, ale to nejdůležitější (první odstavec) zůstává stejné. Nejlépe poezii Kielar popisuje název třetí sbírky – Monodie, což je hudební styl sestávající z jednohlasého zpěvu se skromným doprovodem. Jednohlasý zpěv = příroda, která bezpochyby hraje v této knize zásadní roli. Skromný doprovod = Kielar, která funguje jako jakýsi průvodce, který nám pomáhá nahlížet pod povrch. V prvních dvou sbírkách sice figuruje i intimní lyrika a zřejmé je i zobrazení vztahů, ale většinou to působí tak, že teprve až ze samotného pozorování fauny, flóry i neživé přírody vyvěrá prožívání subjektu.
Krom křesťanských odkazů a archaismů se setkáváme i s nespočtem geologických a dalších odborných termínů – jde poznat, jak je Kielar nadchnutá pro to, co píše, že si o daných věcech i čte a její zájem je de facto odborný. A já se alespoň dozvěděl, co to jsou drumliny, húlavy a outory! To ale není zdaleka jediné, co dělá jazyk Kielar zajímavým; nikoliv artistní, ale významy napěchovaná slova ("sukovitý vesmír se rozlamuje na zemi") se mísí s rozevlátějšími pasážemi, funguje to, i u delších útvarů si drží pozornost. A přestože neznám otravnější trop než přirovnání, tak si výrazy jako "A hřbet jako z černého emailu, kropenatý." či "A země mizí v hrdle nicoty jako kropenaté vejce nalezené v mělké prohlubni času vystlané travou." užívám. Kielar má myriády způsobů, jak popsat světelné změny během dne, myriády způsobů, jak zobrazit vodní hladinu.
Líbí se mi, jak jsou básně situovány do takového místního mikrokosmu, netýkající se globálních problémů, spíš tak vyhlížející blízké obzory. A ani umístění do přírody nemusí znamenat výhradně tematiku environmentální – například v prvním či posledním oddílu jsou četné úvahové básně o smrti, nemohu nezmínit báseň "Příliv", v níž by i smrt zemřela při nárazu do pobřežních skal. Zajímavá je i tematizace pozorování (třeba hrabající perličky) nebo báseň "Kameny a básně", v níž se paralelně vyskytují kameny a básně – skutečnosti, ke kterým má autorka již od dětství vřelý vztah.
Nevím, jestli by takto psalo zvíře, kdyby ho někdo obdařil jazykem – to asi říct nelze, vždyť zvířecí pohled nedokážeme popsat. Možná ale doopravdy vidím Kiealar jako vránu sedící na větvi jabloně, která se rozhlíží po Gotlandu. Možná to není zvířecí pohled, ale alespoň nelidský – vymykající se běžnému vnímání světa. Což popřít nelze.
Jsem vděčný za tento útlý výbor, dobré básně musejí vykrystalizovat časem. Zde to rozhodně stálo za to.

MORÉNY

Eskery, drumliny –
pásy vrchů a hrbů s nesouměrným profilem;

v tomto balvaništi šumí světlo, tvoří splavy a peřeje.
A cirry, zvěstovatelé níže,
se nad ním zbarvují do krvavého nachu.
Hejno vran krouží, jako by nahoře hledalo větev či římsu,
kam by se mohlo posadit, vyčkat.
Někde na nebi se smršťuje a roztahuje
sval trojdílné mlhoviny, nad nakupenou vodou
v lovišti.
(s. 34)