Žabí rok

kniha od:


Koupit

Povídky s autobiografickými rysy. 1 vydání v exilovém nakladatelství Index v součinnosti s Fondem Charty 77 - v češtině.

https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/205659/big_zabi-rok-205659.jpg 3.52
Nahrávám...

Komentáře (2)

Kniha Žabí rok

mirektrubak
13.05.2020

„Bol som strašne unavený. Taký unavený, že sa mi nechcelo myslieť na nič. Ani na svoj život, ktorého som sa tak bál. Mal som z neho strach, ale žiť sa mi chcelo. Nejako predsa bude.“

Můj první dojem byly rozpaky. Měl jsem pocit, že se setkávám s autorem, který zjevně má co říct o povinné vojenské službě v Československu, ale chybí mu dar vypravěče nebo dostatek spisovatelské praxe, aby své myšlenky dokázal podat zajímavým způsobem – popisované zážitky z vojenského života vypadaly víc jako slohová cvičení docela šikovného středoškoláka než jako opravdová literatura. Ale obsah stál za to: pocity mladého člověka, který příliš dobře ví, co je v životě správné, než aby si dokázal obhájit svá selhání, ale který je zároveň příliš nepatrnou součástí zelené mašinerie, než aby dokázal aktivně odporovat... No, měl jsem při čtení docela sevřený žaludek a byl vděčný za tu sérii bizarních okolností, která zapříčinila, že já sám jsem tu mnohostranně ponižující vojenskou zkušenost absolvovat nemusel. Kdoví, co by ze mě teď bylo...

Ve druhé třetině už bylo všechno mnohem lepší. Ani se mi nechtělo věřit, že uplynul jen rok mezi napsáním první série povídek a novelou Výpoveď – o tolik suverénnější ten projev byl. Samotný příběh, zjevně autobiografický, byl osvěžujícím způsobem všední (myšleno v dobrém). Vyprávěn lineárně, bez magie a hypnotických scén, bez nepravděpodobných zvratů. S hrdinou, který nebyl žádný superman ani happy sapiens, ale ani žádný emočně rozlámaný mladý hledač, co ve svých úvahách nedokáže vidět za hranice svého splínu. Martin Šimečka prostě každou stránku tohoto příběhu naplnil věrohodným životem, který je ve svém mladí nevyhnutelně zraňující i sebe-zraňující, ale který si chce svoje místo na světě zasloužit. To bylo prostě moc hezké, takovým klidným, obyčejným způsobem. Zdravá normalita uprostřed bratislavské normalizace.

V poslední novele se už pan Šimečka víc dívá do sebe a zabývá se hledáním svého místa ve společnosti a v síti mezilidských vztahů – co jsem doopravdy a jak se to o sobě můžu dozvědět, když mi přátelé pravdu nepoví (protože mě budou chtít šetřit a taky ji možná nevidí, když mě mají rádi), s nepřáteli nemluvím a nezainteresování o mně nic neví. „Zrejme niet na svete nikoho, kto by mi vedel povedať, čo som zač a komu by som to bol ochotný uveriť,“ dochází nakonec ke smutnému zjištění. Ale Milan není ani v Žabím roku žádný sebestředný slovenský mladý Werther, jeho introspekce nesklouzne do nekonečného sebepozorování a větší péči věnuje lidem okolo sobě. I zde tak příběh přirozeně a věrohodně funguje (zaujal mě jen o malinko méně než předchozí Výpoveď) a je sympatickým svědectvím o tom, že žít je krásné, i když jsou lidi kolem nás nemocní, nebo v kriminále, a Husákův režim vypadá naprosto nezničitelně.

„Vzal som do rúk malú bielu dlaň. Je to nádherné, keď žena zverí svoju ruku mužovi. Už sa usmievala.“

ondras666
16.07.2018

Pro mě trochu složitější na čtení díky slovenštině, ale jinak docela dobré čtení. Žádná náročná literatura, ani hlubší dílo.