Z Njórdova víru

Od dob zaniklého dramatu Thomase Kyda, jež asi první před Shakespearem byl silněji zaujat legendou o Hamletovi, kterou zachoval Saxo Grammatucus, znepokojoval dánský hrdina lidi více oddané duchu, jimž obvyklá tragická tvář života se nezdála dosti samozřejmou, aby ponechávala v prohnilém klidu líného sebeuspokojení. Z jeho osudu tušený poměr k nevlídné skutečnosti světa rodil nové vzpomínky na něj, prohloubené novými zkušenostmi nových přítomností. Proč bychom si nedopřáli Hamletovu návštěvu v dnešku a nevyzkoušeli tak jeho věčnost či alespoň dosavadní trvání? Viděti jeho boj s přílišnou vytrvalou hloupostí lidstva? Hamlet, který přijde k nám s celým pravděpodobným okolím dávných seveřanů, v němž podnikal svůj boj s lidskou omezeností a surovostí, aby těžce zaplaceným vítězstvím podnítil jiné k lepšímu boji – vždyť nemusí být beznaděj konečným výsledkem jeho veleznámého osudu. Vyvolejme si ho v jiném světle, než renesančním, neb ve světle duchaplné skepse XIX. Století. Zahleďme se mnohem hlouběji až k barbarským dobám jeho skutečného zrození. Ať připluje ze svého pradávného Sialandu k našemu břehu na lodích vikingů a toto setkání nebude pro nás marné, máme-li – mimo jiné – trochu smyslu pro půvaby severských ság.... celý text