Werther

Mariův prozaický debut, román Werther, prozrazuje značnou tvůrčí odvahu. Nejde totiž o pouhou inspiraci Goethovým Utrpením mladého Werthera (Die Leiden des jungen Werther, 1774), jak by se mohlo zdát, nýbrž o jeho přepis. Lépe řečeno: o vylíčení stejného příběhu optikou dekadentního a naturalistického pohledu. Maria zachovává jak hlavní postavy milostného trojúhelníku, Werthera, Charlottu (Buffovou), (Alberta) Kestnera, tak místo děje. Lottě ovšem ponechává skutečné dívčí příjmení (Buffová) a Goethův fiktivní Waldheim je nahrazen reálným Wetzlarem (kde se mladý Goethe za svého čtyřměsíčního pobytu s Lottou Buffovou vskutku seznámil a spřátelil). Jedenáctiletá Žofie, Lottina sestra, je v Mariově verzi o pět let starší a do Werthera se zamiluje, ten ji ovšem odmítá a dává přednost zasnoubené Lottě, která, jak ví, je pro něj nedostupná. Což zápletku problematizuje. Neboť z původního milostného trojúhelníku se stává čtyřúhelník, vlastně pětiúhelník, neboť Maria na scénu uvádí ještě dospívajícího Maxe, Lottina bratra, jenž se u Werthera učí hře na housle, přičemž se mezi učitelem a žákem rozvíjí homosexuální vztah, a to velmi hluboký, i když zřejmě jen platonický. Werther je zde chudým úředníkem, kdežto Kestner, Lottin snoubenec a později manžel, úředníkem zámožným. Anabáze na velvyslanectví je nahrazena Lottiným odjezdem (po svatbě jede se svým manželovi k jeho otci, svému tchánovi), Werther v obci zůstává. Namísto malířských ambicí, je zde mladý blouznivec amatérským hudebníkem, který pro Lottu skládá smutnou píseň, atd. Co Maria mění, je forma románu. Zatímco Goethova kniha je románem v dopisech ve stylu Richardsonovy Pamely či Rousseaouvy Julie neboli Nové Heloisy, český autor rozděluje příběh do dvou na sebe navazujících, ale kontrastních částí. První část jsou Wertherovy nedatované deníkové záznamy (Zápisky Wertherovy), jež po sobě zanechává, druhá část, která nemá název, je textem vševědoucího vypravěče, v němž jsou podrobně zaznamenávány jednak lékařské úkony (s naturalistickou popisností), jednak pohnutky, duševní pochody a dlouhé promluvy hlavních postav. První část více odpovídá Goethovu románu, i když je dekadentně ponuřejší, vypjatější; na jejím konci se Werther rozhoduje spáchat sebevraždu, v níž vidí jediné východisko ze své situace. (Pistoli má vlastní, nepůjčuje si ji od Lottina manžela, jak tomu je v Goethově románě.) Druhá část je pak zevrubným popisem Werherovy agónie; stejně jako u Goetha se Werther výstřelem do hlavy neusmrtí, ale těžce poraní. V Goethově verzi žije necelý den, kdežto u Marii ještě několik dlouhých dní, dokonce se zprvu zdá, že se ze zranění vyléčí. Lotta jej nechá převézt do svého domu, kde o něj láskyplně pečuje dnem i nocí. Lékařská vyšetření (sonda do průstřelu hlavy) jsou střídána dlouhými dušezpytnými monology, které pronáší jak Werther, tak Lotta. Jde o introspektivní promluvy na hranici čirého blouznění, emocemi jsou ale zmítáni i Kestner, Žofie a Max - čtenář má chvílemi dojem, že čte záznam jakéhosi kolektivního pološílenství, stejně jako při četbě pozdějších Mariových románů. Sentimentální a romantický Goethe je tedy ve srovnání s dekadentním a exaltovaným Mariou ještě poměrně uměřený.... celý text