Vzpomínky malé Anny

Tuhle knížku jsem náhodou objevila v knihovně a přečetla ji téměř jedním dechem. Zpočátku jsem byla na pochybách, zda udržím pozornost, protože text mi připadal přepánbíčkovaný (a chyběly snad jen ty dobré dušinky), ale to velmi rychle pominulo. Autorka je velmi dobrá vypravěčka a před její skvělou pamětí klobouk dolů. Podrobné příběhy osudů její široké rodiny a hlavně moudrá teta Amálka - kvůli nim by byla kniha čtivá i bez válečného pozadí. První polovina knihy pro mě byla zajímavá především díky pohledu na soužití Čechů s Němci, které mi na Hlučínsku připadalo jako téměř bezproblémové. Autorka se považuje za Češku, ale po zabrání Sudet se stává Němkou a nastoupí do německé školy. Tatínek dokonce musí narukovat do Wehrmachtu. Problematiku přijímání německé národnosti (případně opce) z pozice pamětníka-dítěte ale blíže neřeší. Napětí v knize se stupňuje spolu s postupujícím osvobozováním a poslední válečné dny na Hlučínsku byly velmi dramatické, protože přímo v Hlučíně proběhly boje a nalezené sudy s fosforem ukázaly, že město mělo být vypáleno. I přes vážné útrapy, popisy hladu a utrpení, poměrech v zajateckém táboře i lazaretu v Hlučíně, kde scházel dostatek léků, příběhem probleskovaly i úsměvné historky. Mě nejvíc rozesmála příhoda, kdy Annina babička obdržela čestný kříž německé matky a zeptala se předsedy NSDAP, jestli je svěcený. Doporučuji všem zájemcům o vzpomínky na válku.