Východ
Andrzej Stasiuk
Andrzej Stasiuk se pokládá za člověka Východu. Východ pro něho znamená jak patriarchální způsob života na polském venkově v době jeho dětství, tak zkušenost z doby prožité v komunismu. Aby se dobral jádra problému, tedy i odpovědi na otázku po smyslu vlastní existence, podnikne cestu do „epicentra metafory“ – na Východ nejvýchodnější – na Sibiř, do Mongolska a Číny. Nezajímá se ovšem o nějaké pamětihodnosti či turistické atrakce, jde mu o vlastní dojmy, reflexe a pocity, o konfrontaci vzpomínek s realitou.... celý text
Přidat komentář
Prečo sa človek, ktorý dospieva túži dostať preč od miesta, kde sa narodil a potom ako dospelý hľadá cestu späť? Môže nájsť miesta svojho detstva, ale už zmenené časom a na detstvo a ľudí, ktorí ho obklopovali zostanú len spomienky. Autor sa rozhodol podniknúť cestu do vzdialených miest, kde zdanlivo nič nie je. Púšť Gobi, okrajové končiny Ruska, mongolské stepi,ujgujské oblasti v Číne ...Cestou spomína na svoje detstvo v Podlesí.
Túto knihu som si vychutnala, pretože aj tam, kde zdanlivo nemôže nič zaujať, autor nachádza niečo hodné pozornosti.
Líbí se mi ten cit pro detail a banalitu, která řekně o nějakém místě víc než výčet rádoby památek. Je to taková cesta v čase i prostoru. Cesta po mentálních mapách autorova života. Vzpomínky se asociativně vrství a splývají s novými zkušenostmi a poznáváním zapadlých koutů a míst, které snad ani na mapě nenajdete. Čte se dobře; můžete knihu otevřít prakticky kdekoliv a začíst se do nějaké zěměpisno-filosofické miniatury. Ideální knížka na cesty. Doporučuji.
Kam nás zavede Východ? Je to celkem nabíledni – do Ruska, do Mongolska, do Číny. Autor tam hledá své kořeny, cesta mu pomáhá pochopit, v čem žili jeho prarodiče, kteří přišli po válce z venkova do města a vrací mu i jeho mládí prožité na venkově v socialistickém Polsku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Na cestě nachází místa, která dobře zná: poloprázdné obchody, staré ženy, rozpadlé chalupy na straně jedné, plastové kýče a barvami hýřící čínské výrobky doby současné na straně druhé. Andrzej Stasiuk svou cestu na Východ doprovází i historickými exkursy – do historie vlastní rodiny za druhé světové války a těsně po ní, do doby mongolské nadvlády Čingischána, do osidlování Sibiře, do dějin historické Říše Středu, nevynechá ale ani koncentrační tábory v Polsku za války či podivnou postkapitalistickou současnost.
Autor se zaměřuje především na detaily, drobnosti, na vlastní pocity a myšlenky, které ho na tom kterém místě napadají, vše se ale snaží zasadit do nějakého, často nečekaného kontextu. Někdy je to pro čtenáře dost komplikované čtení. V knize se moc nehraje na odstavce, chybí nějaký jednotící prvek, proud vět plyne a plyne... Pustíte-li se do této knihy, připravte se na velmi pomalé čtení, na úplně jiný rytmus, než současné knihy nabízejí, na zpomalení do klapotu ubíhajících kolejnic či tlukotu srdce.
„Občas mi vietor uchytí stan a v noci nosím dovnútra kamene, ako kedysi neďaleko Sajn Šandu, ale vtedy dovnútra aj tak pršalo a tak bolo treba byť až do rána počupiačky... Takéto veci som robil pre svoje babky a tetky od Bugu. Ňúral som na východe. Akoby ma mlčky poslali oni. Nepil som veľa, aby som si čo najviac zapamätal, aby som nič neprehliadol. Okrem toho som zachovával ostražitosť. Ako vyzvedač.“
Východ nie je cestopis o tom, ako prísť do Benátok, pozrieť všetky tie krásne paláce a za tri dni stihnúť ešte aj Veronu a Florenciu. Je o tom, ako prísť do Murghabu, tri dni sedieť na kameni pri ceste a nechať sa zapadať vrstvami prachu z Takla Makanu. Nie som si istý, či má Východ čo ponúknuť čitateľovi, ktorý ho vezme do rúk ako cestopis. Dnes turisti a „cestovatelia“ na otázku, prečo cestujú, často odpovedajú, že chcú spoznať svet. Nie tak Andrzej Stasiuk. Jeho svet vlastne až tak nezaujíma a voľajaké pamiatky už vôbec nie. On na ceste objavuje sám seba, vlastnú minulosť a pripomienky života svojich rodičov či prarodičov. Cestu v stovkách a tisícoch kilometrov východným smerom berie ako cestu v čase do minulosti. A z útržkov spomienok sa potom snaží zlepiť budúcnosť. Tá v jeho podaní vyzerá plastovo, lacno a sterilne. Lebo veď „kedysi bolo lepšie“.
K knihe Cestou do Babadagu Stasiuk cestuje svojou známou východnou Európou, no tentokrát sa vydáva ďaleko na východ, do cudzích krajov, kam nepatrí. Jeho cestovanie sa ani trochu neponáša na štýl, ktorý dnes vyznávajú mladí, nezávislí turisti. Nesnaží sa pochopiť krajinu kam prichádza, chápe, že to nikdy nedokáže. Zato zrovnáva a hľadá paralely. Hľadá kúsky dedín z poľského pohraničia na buriatskom vidieku. Alebo naopak, čriepky z Eren Hotu v čínskom obchode v Gorliciach.
„Občas sa naše pohľady stretli, ale ona neodvracala zrak. Pozerali sme na seba, každý z hĺbky svojho sveta. Uzavretí v nich a iba dohady alebo predstavivosť nás mohli na okamih dostať z nášho väzenia.“
Pri čítaní mi hlavou chodili viacerí moji priatelia, celú mladosť križujúci planétu. Rozmýšľal som, že im Východ venujem. Lenže – nepáčil by sa im. Celkom iste by sa im nepáčil. Je príliš málo o svete, zato veľmi o domove. Nejak si vravím, že na to možno treba dozrieť. Ale ani tak to nebude. Treba sa proste vydať stasiukovskou cestou. Neutekať preč, ale brať život aký je a snažiť sa pripraviť na to, čo bude. On, ležiac na prepotenom matraci pod suchými kopcami Pamíru hľadá svoju mladosť a detstvo, prežité v uzavretom priestore za ostnatými drôtom, v tieni červeného molocha. Čo však budú raz v jeho veku robiť tí, ktorí vo svojej mladosti líhali na tie isté prepotené matrace, užívali si voľnosť a slobodu a nemysleli na budúcnosť? Čo budem robiť ja?
Štítky knihy
Čína polská literatura venkov komunismus Mongolsko společenské romány
Autorovy další knížky
| 2012 |  Bílá vrána |
| 2001 | Haličské povídky |
| 2009 |  Moje Evropa |
| 2009 | Cestou do Babadagu |
| 2006 | Dukla |
Kniha Východ je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 31x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 19x |
| Chystám se číst | 22x |
| Chci si koupit | 3x |
Východ byl cestopis a taky nebyl cestopis. Východ mě chvílemi velmi bavil a chvílemi jsem to musela přeskakovat...ty věčné úvahy o nevěda čem mě zmáhaly. Autor je velmi senzitivní člověk se sklonem ke krásným poetickým popisům. Ale jako jo, dalo se to, ale prostě já ten filozof nejsem a tak jsme se drobet minuli.