Vše o mé dceři
Kim Hjedžin (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/471523/bmid_vse-o-me-dceri-EEv-471523.jpeg
4
80
20
Hlavní hrdinkou románu je stárnoucí vdova, bývalá učitelka základní školy, která nyní pracuje jako ošetřovatelka v domově důchodců. Žije s dcerou a její přítelkyní. Jako by nestačil fakt, že vdova musí ve svém bytě trpět lesbický pár, dcera se zapojí do demonstrace proti diskriminaci homosexuálních kolegů na univerzitě. Vdova těžko snáší, že její vzdělaná dcera protestuje v ulicích a je kvůli své orientaci vystavena odsouzení společnosti. Přitom je denně svědkem spolužití lesbiček, o kterém by raději nevěděla. Svůj hněv a zklamání si vylévá na dceřině přítelkyni. Jak moc lze porozumět generaci s odlišnými názory? Skrze konflikty se odhaluje nepřekročitelný limit vzájemné tolerance Autorka knihy skvěle vystihla pocity nepatřičnosti stárnoucí generace v rychle se rozvíjejícím světě, obzvláště pak v zemi, kde překotné změny a rychlost životního stylu, které od jedince vyžadují sílu a pružnost, nejsou vyvážené určitým bezpečím, jež v našich končinách poskytuje systémem zaručená jistota důchodu. Generační míjení je pak o to bolestnější. Proč zrovna moje dcera musí být na holky?! Příběh o ženách, o násilné povaze diskriminace a o iracionální nenávisti.... celý text
Přidat komentář
Zajímavá sonda do psychiky matky, která se nechce smířit s homosexualitou své dcery. Ale také kniha o stárnutí a umírání, které nemusí být vždy důstojné. Kniha, v níž je jedinou sympatickou postavou holka beze jména.
„Proč se duše vytahuje na špičky a napjatě vyhlíží směrem, odkud přichází strach?“
To pochopitelně nevím, ale podobný pocit znám… Šedesátiletá vypravěčka zdejšího příběhu na mě ovšem zprvu vůbec nepůsobila zádumčivě, ale naopak sebejistě. Její postřehy byly sarkasticky vtipné a jazyku propůjčilo ostrost mládí autorky. Jenže už po pár stránkách se v souladu s dějem (v titulu zmiňovaná dcera se spolu se svou partnerkou stěhují do hrdinčina domu) projevují obavy matky, která obtížně přijímá dceřinu sexuální orientaci. Ta je navíc trnem v oku i u většinové společnosti, zvyklé na tradiční uspořádání a dodržování hierarchických zásad „slušnosti“.
Z pohledu Evropana poměrně nevýznamný problém ale záhy ustoupil mnohem tíživějšímu tématu stáří, umírání, hledání východiska i v bezútěšných situacích. Vždycky je naděje, to Kim Hjedžin příběhem jednoznačně sděluje, ale vypravěččina bolest je natolik upřímná a hluboká, že se dá stěží ubránit smutku a obavám. Knížka je výborně napsaná, dalo by se z ní citovat na mnoha místech a stejně tak se k ní vracet. Jenomže i když před potížemi nezavírám oči, vryla se mi už po prvním přečtení pod kůži natolik, že by mi případná repetice přinesla ještě víc lítosti. Jednu hvězdičku tak ubírám spíš preventivně.
A pod čarou prosím petrarku72 a sgjoli, které mě nevědomky k četbě přivedly: nevíte o nějakém fakt legračním vyprošťováku?
Nekomfortní a skvělé čtení. Všichni jsme jenom kapka v moři, každý s nějakým zdánlivým znevýhodněním, ať už jde o stáří, nemoc, chudobu, sexuální preference, empatii... A nezbývá než vydržet a trochu, jenom trochu se otevřít.
"Já se nezajímám o to, jaký prožila život. Nepotřebuju vědět takové detaily. I kdyby, nic se nezmění. Stejně nakonec umře, ať tady nebo jindy, a nikdo si toho ani nevšimne." (s. 137)
Střet mladé a staré generace, problematika nečinnosti, homosexuality a stáří, které čeká na každého z nás. Vhled do pečovatelských domovů v Jižní Koreji.
Kniha se měla jmenovat Vše o mé Jenny.
Původně jsem chtěl dát čtyři hvězdičky. Tematicky je to skutečně důležité (obzvlášť v Jižní Koreji) a tak nějak jsem doufal, že by se z toho mohla vyklubat druhá Kim Čijong. To se ale povedlo z poloviny.
Abych začal u hlavní postavy, tak jsem především na začátku ale i opakovaně během celého příběhu měl v té době cca 30leté autorce problém věřit 60letou ajummu, která je psaná ich formou, o to těžší úděl tak popsat veškeré její vnitřní myšlenkové pochody. Ať už se to ztratilo v překladu nebo je to jinou mentalitou, tak jsem měl často pocit, že čtu myšlenky někoho mnohem mladšího. Co naopak musím vyzdvihnout je to, že hlavní postava, již od začátku postavena do pozice poněkud nesympatické osoby, byla popsána tak, že jsem ji alespoň částečně mohl rozumět a ke všemu měla víceméně důvod.
(nicméně vzhledem k anotaci knihy, kde se píše o jejím přechodu "k vřelosti a chápavému smíření", jsem čekal alespoň o trochu větší vývoj jejího charakteru - ale opět, dá se to pochopit a možná je to tak pro myšlenku příběhu lepší)
Nejsilnější částí knihy jsou pasáže s dcerou a její přítelkyní. Příběh není čistě o LGBT komunitě, nýbrž o generačních rozdílech a současné době jako takové. Době, ve které má každý právo vyjádřit svůj názor a může bojovat za to, čemu věří. Dcera je prostě na holky a nedělá se z toho žádná věda... není to utopené v záplavě detailů co, jak a proč dělá, protože to stejně jako ve skutečném světě není podstatné. Je to zkrátka normální člověk, což se nedá říct o lidech, kteří ji za tohle odsuzují (včetně její matky).
Paralelní linka s Jenny, o kterou se hlavní hrdinka stará, měla tuhle myšlenku o světě ve kterém se lidé ozývají a bojují za své, doplňovat. Ze začátku mi i dávala smysl, s přibývajícími stránkami mě ale poněkud začala otravovat. Autorka nechtěla unavit a odradit čtenáře detaily o LGBT komunitě, namísto toho knihu utopila v detailech o tom, jak si stará paní posírá kalhoty. Jednou dvakrát pro pochopení vážnosti situace ano, ale číst o těchto detailech celou knihu jsem vážně nemusel (zvlášť Korejci jako by si v těchto detailech libovali). Navíc mi připadalo, že měla Jenny ve finále mnohem více prostoru než dcera s její přítelkyní, o které ten příběh měl být primárně.
Celkově to bylo napsáno čtivým a svižným stylem, a často dokáže čtenáře přimět k zamyšlení. Mít to ale ucelenější příběh a být to tak o nějakých 50 stran kratší, je to ještě lepší a svižnější, protože dost myšlenek a situací se tam bezdůvodně opakovalo.
Souhlasím s hodnocením níže, že je to nevšední kousek. Pokud vás toto téma zajímá, rozhodně doporučuji. Úplně pro každého to asi není. Hlavní hrdinka je svým způsobem nesympatická. Ale docela jsem si ji oblíbila a pochopila. A možná mi nakonec byla sympatická více než dcera, ke které má názorově i věkově mnohem blíž. Palec nahoru pro holku, ukázala největší pochopení. Začátek je možná pomalejší ale konec nabere spád a hltala jsem každou stránku.
Ta matka byla ale nesnesitelná. Bohužel, začíst se do textu, který promlouvá hlasem hlavní hrdinky, která vám je bytostně nesympatická, byl docela oříšek. Ale dal jsem to! Téma knihy ale bylo zajímavé, jen kniha byla pro mě dost ukecaná a vlastně prvních 100 stran se opakovalo stále to samé.
Pro upřesnění, hodnotím 3,5*.
Tohle byla bezesporu zajímavá knížka a jsem ráda, že jsem na ni v knihovně narazila. Autorka má krásný a poetický styl psaní, který chvílemi vyzníval, jako by psala úvahu sama pro sebe – proto kolik tam zahrnula krásných myšlenek. Bohužel se v důsledku toho knížka někdy trochu hůř četla. Příběh jako takový je ale originální a navíc se odehrává v prostředí Jižní Korei, o čemž je užitečné se něco dozvědět. K postavám jsem si velký vztah zrovna neudělala, ale byly fajn a byl vidět jejich vývoj. Nejvíce ale oceňuju téma strachu ze stáří, generační propasti, homosexuality a nějakého smíření/pochopení, kvůli kterému jsem si tohle dílo primárně půjčila. Takže za mě rozhodně nevšední kousek, který byste mohli zkusit.
Částmi zajímavý příběh starší dámy z konzervativního prostředí, sledujeme její zápolení se životem, stárnutím a starostmi spojenými s tlakem společnosti. Dále se příběh točí okolo zklamání z chování vlastní dcery, nepochopení jejího stylu života a sexuální orientace. Z vyprávění mi mnohdy bylo smutno, obzvláště z částí o stáří, důstojnosti a zacházení se staršími v domovech pro seniory. Vyprávění a sled událostí v knize působí dosti nesrovnaně a zmateně, mnohdy jsem nevěděla která bije a zda jsem se ocitla ve vzpomínce, přítomnosti nebo v nějakých představách, bohužel to mi bránilo se pořádně začíst. I když je to příběh z Jižní Koreje a společnost tam je opravdu o poznání konzervativnější než u nás, lze zahlédnout střípky stejného myšlení a chování, se kterým se můžeme setkat i zde.
Velmi zdařilé. Autorka nenásilně a nenápadně zachytává niternou proměnu postoje starší ženy ve vztahu k její dceři. Při srovnání jejího počátečního a finálního duševního rozpoložení jde o dvě velice různé polohy, mezi nimiž autorka proplula zcela plynule. Děj mi nicméně trochu připadá jako vytržený z kontextu, jako sled někdy nepříliš navazujících epizod, a rovněž si nejsem jistá, jak se postavit ke staré paní Jenny jako katalyzátoru všech událostí. Nicméně velmi zdařilá kniha.
Myslím, že je to moje první kniha zasazena do jihokoreského prostředí.
Víc než o dceři mi to přišlo o vztahu ke stáří. Stárnoucí matka nemůže smířit s lesbickou orientací své dcery, není se bohužel čemu divit, když celkově komunitu odmítá většinová společnost; řeší se stárnutí, seniorské domovy, kniha je plná pocitů zmaru a nejistoty... Je zajímavá. Holku bych nejraději objala za její trpělivost a přístup.
Tak nevím, asi mám špatné čtecí období, protože kniha měla sice svůj smysl, ale nic, co by mě mrzelo, že jsem nečetla.....
Souhlasím s komentářem Markej !
Určitě ale po vrácení udělá radost jiným čtenářům.....
Příběh vyprávěný v ich formě je jakousi reflexí hlavní hrdinky - reflexí jejího života, jejího okolí a také jejího vztahu k dceři. Jedná se o poněkud bolestivé čtení s hořkým nádechem, kdy hlavní postava těžko překonává fakt, že její dcera je lesbička. Nabízí se zde náhled do myšlenkových pochodů člověka, který prochází bolestivým vnitřním přerodem. A byť to zpočátku tak nemusí vůbec vypadat, jde vlastně o dost silnou knihu, která v určitých ohledech nakonec přináší jistou míru naděje...
Atmosféra knihy je dost melancholická, místy smutná, občas zahořklá a vyčítavá. Vnitřní zloba, zklamání a strach hlavní hrdinky z vlastní neschopnosti tu probublávají na povrch.
Autorka tu však neotvírá jen téma vztahu rodičů a LGBT dětí. Do určité míry se tu také naťukává téma stáří, strachu z něho... otázka toho, co s námi bude, až budeme staří, a zda tu bude někdo, kdo se o nás postará. S tím souvisí i téma důstojného konce života a odchodu...
Kniha hodně stojí na myšlenkách, emocích, reflektování okolí. Témata, s nimiž autorka přichází, si zaslouží svůj čas a pozornost. Řada pasáží vybízí čtenáře k tomu, aby se nad textem pozastavil a zapřemýšlel se nad tím, co autorka v knize nabízí. Kniha si přímo žádá, aby člověk četl trochu pomaleji a byl ochoten tu a tam zastavit a přemýšlet.
Nevím, jestli je to jen mojí bublinou, v níž se na sociálních sítích pohybuji, ale zdá se mi, jako by tato kniha nebyla vůbec vidět. A přitom je to taková škoda. Tento titul mne dost zaujal a v hlavě ho budu mít ještě dlouho. Vše o mé dceři je velmi zajímavé čtení, které mi přineslo hodně podnětů k přemýšlení. Zatím jde o jednu z nejlepších knih, co jsem letos četla.
Pro mne snad první jihokorejská kniha. Ponurá, depresivní... Člověk si pod pojmem Jižní Korea představuje high tech společnost, samý Samsung, Hyundai atd. Kniha pak překvapí. Příběh stárnoucí ženy, která si myslí, že nic nemá, a bohužel ani tu mateřskou pýchu na svoji dceru nemůže cítit, protože v jejím tradicionalistickém pojetí světa je lesba něco horšího než snad vrah. Jenže ani lidé z okolí, kteří podle ní něco znamenali, stářím a vyloučením ze společnosti najednou nic nejsou, jen "věci". Skutečně syrový příběh, o kterém jsem si říkal, jestli to je fakt současná Korea.
Přestože knížka pojednává o dvou docela závažných tématech, tak způsob, jakým je příběh vyprávěný, mě prostě nějak nedokázal vůbec vtáhnout. Přebal knihy poukazuje pouze na téma LGBT, ale víc do hloubky jde spíše problematika nedostatečné péče o seniory v pečovatelských domech. Obojí je v knize popsáno jako hodně znepokojivé.
Příběh šedesátileté jihokorejské matky, která se nedokáže smířit s tím, že její dcera je lesbička, a která se v domově pro seniory stará o Jenny, jež trpí stařeckou demencí.
Bohužel, od knížky jsem čekala daleko víc, připadá mi, že děj se moc nikam nevyvíjí a de facto stojí na místě, opakují se ty samé pocity a argumenty. Anotace tvrdí, že hlavní hrdinka je v průběhu vyprávění stále smířlivější a smířlivější, ale mně to tak nepřipadalo, pořád mi přišla jako zatrpklá stará žena, která svou dceru nedokáže pochopit, ačkoli na konci příběhu se více projeví hrdinčin smysl pro morálku.
Emotivně silný příběh o pochopení a přijetí. Bez ohledu na to, jestli se jedná o LGBT komunitu, nebo stárnoucí generaci v pečovatelských domech. Všichni touží po toleranci a životě bez předsudků. A je těžké tato očekávání naplnit: "...V mém nitru je pořád jedno já, které nechce nic pochopit, druhé já, které chce pochopit všechno, já, které to z dálky pozoruje, a pak ještě celá řada dalších já, která spolu pořád dokola zápasí. Nemám odhodlání, sílu ani odvahu, tohle všechno vysvětlovat. Snad se dožiju dne, kdy vám budu konečně rozumět... Nezbývá mi než věřit..."
I když tenká, přesto silná kniha o vztahu matky a dcery, přičemž ta druhá jmenovaná nenaplňuje matčina očekávání o standardní rodině, jelikož sedm let žije s dívkou. Situaci vyostří navíc společné soužití v matčině bytě... Geniální koktejl emocí, předsudků a učení se vzájemné toleranci.
Štítky knihy
homosexualita stáří lesby, lesbismus korejská literatura stárnutí mezigenerační konflikt LGBT, queer, LGBT+
Majetnická matka nesnášející snachu na korejský způsob. Myslím, že obdobně by se chovala, kdyby měla syna a on si přivedl ženu dle vlastního výběru. „Ta holka“ by si zasloužila svatozář, což se o dceři říci nedá. Její postava je hodně nedotažená. Zato pohled do léčebny seniorů vyznívá velmi realisticky.