Vlasy dupkom
Ľubomíra Romanová
https://www.databazeknih.cz/img/books/91_/91349/bmid_vlasy-dupkom-65ae8fd242943.jpg
4
30
30
Blogy Ľubomíry Romanovej číta celé Slovensko jedným dychom. Možno preto, že nie sú vymyslené, ale ide o skutočné prípady, ktoré sa stali počas jej služieb v nemocnici. Ale možno práve preto, že pri ich čítaní si každý vnímavý čitateľ uvedomí, čo všetko má, pretože my, Slováci, sme experti na necenenie si toho, čo máme. Stále sa za niečím pachtíme, neustále nám niečo chýba. A keď príde choroba či úraz, sme schopní prosiť aj Boha (ktorého sme pred časom zavrhli), aby sa vrátil včerajší deň, keď sme boli ešte zdraví. Vtedy ide zrazu všetko bokom a nám dochádza, že sme nahraditeľní, peňazí je dosť, len aby to zdravíčko bolo. Táto kniha vás nielen pobaví, ale aj poučí o tom, čo je kritický stav alebo umelý spánok. Ľubomíra Romanová je totiž anestéziologička (živí sa spánkom) a jej práca, to sú hodiny zdanlivej nudy a minúty hrôzy. Pár momentov, kedy strieka krv, čelá doktorov sa potia, chirurgické nástroje sa mihajú rýchlosťou blesku pod žiarou svetiel, ľudské duše odchádzajú, ale sa aj bez neurčeného systému vracajú do tela, ponúka cez slová aj vám. Sú to najľudskejšie príbehy, aké môže napísať len sám život. Verte, keď dočítate túto knihu, za všetko poďakujete. Sami. V duchu.... celý text
Literatura slovenská Zdravotnictví Příběhy
Vydáno: 2011 , HladoHlasOriginální název:
Vlasy dupkom , 2014
více info...
Přidat komentář
Krátké příběhy z lékařské praxe. Z dávnější lékařské praxe. Každý příběh je svým způsobem jiný. V půlce knihy jsem si začala diagnostikovat všemožné potíže a choroby. Knížku jsem měla půjčenou ještě před operací kolene, ale raději jsem ji začala číst až po probuzení z narkózy. Ó, to jsem udělala dobře! :-D
Berte to jako takovou oddechovku, kterou není nutné číst ani popořádu, ani až do konce.
Po dlouhé době knížka, která se mi náhodně dostala do ruky v knihovně a kterou jsem chtěla mít doma. Věřím, že pro laika místy asi dost odborná, možná jak tu zaznělo frustrující, ale mne opravdu zaujala a tak jsem si ji sehnala, i když už to úplně snadné nebylo.
Po první kapitole vzdávám. Hrozně depresivní a frustrující. Čekala jsem něco jiného.
Autorka popisuje zajímavé životní příhody, které se v životě lidí odehrály a s nimiž se pak ve zdravotnictví setkala.
Delší dobu jsem se na knížku chystala, jsem ráda, že jsem ji přečetla, ale jednou stačilo - čekala jsem však úplně něco jiného....
Také jsem čekala spíše ten "druhý břeh",ale ráda jsem si přečetla někdy opravdu náročné pracovní okamžiky z lékařského prostředí.
Moc dobrá kniha. Lékařka – anestezioložka – opravdu velmi poutavě zachytila některé případy ze své praxe. Velmi si cením toho, že autorka se při psaní vyhnula odborným pojmům, které jsou jí dozajista vlastní, avšak většině čtenářů neznámé. A pokud bylo nevyhnutelné použít odbornou terminologii, vždy je vysvětlena i pro laika. Příběhy pacientů jsou úsměvné, jiné smutné, dojemné. Kniha dává nahlédnout na situace, do kterých se nikdo z nás nechce dostat, ať už jako hlavní aktér (pacient) či jinak zúčastněný (rodinný příslušník, kamarád….). Práce lékařů je opravdu velmi těžká. I lékař je jen člověk, a rozhodovat se ve chvílích, kdy jde o život, musí být neuvěřitelně náročné.
Vlasy dupkom (Milosrdný spánek) je zbierka samostatných blogov z anestéziologickej praxe. A tak treba aj ku knihe pristupovať. Nie sú to poviedky, nie sú to fejtóny. Každý blog je samostatným záznamom, netreba ich čítať po sebe, nemajú časové prepojenie, autorka strieda súčasnú dobu so spomienkami na nedávnu minulosť (cca 20 ročná prax - viac tá minulosť). Ja som knihu čítala postupne, a priznám sa, že asi v polovici ma už začínala nudiť. Príbehy sú také krátke, že dramatičnosť nemala šancu prebudiť vo mne záujem. Napriek tomu blogy sú poučné a ja si zas o niečo viac vážim lekárov. Ich práca je naozaj na nezaplatenie.
Čo som však vôbec nepochopila bola úvodná kapitola, ktorá na šiestich stranách obsahovala jednu jedinú vetu s 2532 slovami, s 15802 znakmi spolu s medzerami. Čítate dobre.. bol to marast myšlienok, ktorým zrejme rozumela len autorka. Za túto kapitolu sťahujem hneď dve hviezdičky. Ale nechcem autorke krivdiť, možno tým chcela znázorniť, čo sa nám deje v hlave, keď sme v narkóze. Mohla nám to však prezradiť.
ak si chcete blogy prečítať, tu sú: http://romanova.blog.sme.sk/
Kdybych více rozuměla lékařským pomůckám, určitě bych knihu pochopila více. ALE. Co se týče samotných příběhy pacientů - hodně to na mě zapůsobilo. Některé více, některé méně. Nejvíc ovšem na mě zapůsobily příběhy: Dary a Neberte své orgány do nebe.. Příběhy byly krátké, snadno pochopitelné, a to se mi na knize líbilo nejvíce.
Ze začátku mi kniha přišla depresivní, smutná, ale časem jsem si především rozšířila obzory - nejenom o postupech na ARO oddělení, o orgánech a jejich potřebách, o tom, jak podobný problém u někoho je banalitou a jinému jde o život, či dokonce šance na další život je nemožná (jak vše souvisí se vším).
Hodně je zde o přístupu pacientů a jejich příbuzných, což je tedy kapitola sama o sobě.
Člověk vidí lékaře na vizitě, při návštěvách, na vyšetření a ten zbytek pro ostatní, co se netýká jen jeho samého ani nevnímá. Je to podnětný a zásadní vstup nejenom do lékařského řemesla, ale i do duše lékařky, do jejich obav, do jejich smutků a nadějí. Je to o poslání a obrovské obětavosti. Jsem ráda, že jsem se přes ten posmutnělý začátek dostala a myslím, že v tomto povolání, kde smrt je vyloženě v každém koutě a na každém kroku se ani jinak psát nedá. To by totiž potom ztrácelo tu opravdovost. A život není bohužel jenom o tom krásném. Kniha rozhodně stojí za přečtení a já jsem ráda, že jsem jí přečetla, dočetla a všem doporučuji.