Vendéeské války 1793–1832

09.11.2021

Jedna z najlepších, ktoré som v poslednom čase čítal. Vôbec som nemal tušenie, za taká brutálna občianska vojna vo Francúzsku zúrila. Vraždenie a krutosti armád Vendeé a republikánov mi pripomína ukrutnosti hugenotskych vojen, kde tiež páchali ukrutnosti.
Tieto vojny však boli neuveriteľne kruté, na jednej strane nevzdelani, kruti sedliaci, na druhej pekelné kolóny vrazdiace hlava nehlava.

Ide o pozoruhodné dielo opisujúce nieveľmi známu kapitolu dejín, o to však viac zaujímavú

21.02.2021

(SPOILER) „Allons armée catholique
Le jour de gloire est arrivé!
Contre nous de la république
...
Aux armes vendéens!
Formez vos bataillons!
Marchez, marchez, le sang des bleus Rougira nos sillons! … „
(La Marseillaise des Blancs)

Kniha Michala Šťovíčka je výjimečná již tím, že jde o první odbornou publikaci v českém jazyce, která se dopodrobna věnuje osudu Vendée a jeho obyvatelstva v době Francouzské revoluce, tj. primárně v letech první a druhé vendéeské války mezi lety 1793 až 1796. Následující menší vzpoury jsou zmíněny jen letmo.
Nejde o knihu na jedno přečtení. Autor mapuje události vzpoury vendéeských obyvatel dopodrobna. Uvádí důvody revolty tohoto převážně rolnického kraje, důvody ozbrojeného odporu vesničanů: rolníků a částečně textilních dělníků proti republice, která je přece chtěla „osvobodit“ od útlaku aristokracie a Církve. A tyto „beraní hlavy“ se nechtějí bít za republikánské vymoženosti, postaví se za své kněze, za své vůdce si vyvolí rodovou šlechtu svého kraje a ve jménu Boha a Krále vytáhnou proti bezbožné republice – vytáhnou do boje pod bílou korouhví Bourbonů, s válečným pokřikem „Vive le Roi!“, společným odznakem je jim sacré-coeur, „srdce Ježíšovo“.
Čtenář je doslova zahlcen informacemi: složení a charakter Královské katolické armády – jméno, pod kterým toto sedlácké vojsko vejde do historie, životopisná data velitelů Královské katolické armády, bitvy, přesuny armády, její vítězství a její porážky. Žel (a toto lze sotva brát jako vyzrazení pointy) bude Vendée poraženo, autor uvádí důvody, proč se tak stalo a myšlenka, že tomu mohlo být i jinak, kdyby (ach ano ta historická „kdyby“, nebo kdybychom my z budoucna mohli poradit) vhánějí, pokud jste „zpátečničtí tmáři“ jako vendéeští bojovníci, slzy do očí.
V publikaci není opominuta ani protivná strana – republikáni, takže opět zahlcení informacemi, republikánští velitelé, organizace republikánských vojsk.
A konečně kapitoly věnované událostem po porážce Vendée; likvidace kraje a jeho obyvatel, některými historiky nazývaná, dle mne oprávněně, první genocidou na evropském kontinentu. Čtenář, který se s touto kapitolou Francouzské revoluce setkává poprvé, ať očekává šok. Republikáni v povstaleckém kraji vykonají revoluční „spravedlnost“ s vynalézavou zlovolnou krutostí, krutostí, páchanou ve jménu idejí, které nahradili víru rozumem a Boha člověkem. Idejí, které zplodili totality 20. století, nikoli - ani bolševici, ani nacisté zdaleka nebyli v technikách likvidace lidských bytostí původní, měli své učitele.

Dodejme, že autor je objektivní, nezamlčuje ani násilí ze strany Vendéeských (například Machecoulský masakr), ale Vendéeští znali i smilování. Publikace obsahuje rozsáhlý bibliografický aparát, převážně ve francouzském jazyce; jak je uvedeno v anotaci k této knize - v češtině (kromě množících se článků) zatím vyšly toliko beletristické knihy, vyprávějící o povstání ve Vendée nebo o jemu příbuzné šuanerii (partyzánské válce proti republice v Bretani); vedle románů Balzaca a Huga, romány od katolických autorů - BARBEY D'AUREVILLY, „Ženatý kněz“, „Rytíř des Touches“; VERNE „Hrabě de Chanteleine“.

Vlastní text Michala Šťovíčka oživují citáty, překlady z francouzských materiálů, výrazně přibližující atmosféru tehdejších bojů. Nejznámějším je patrně report republikánského velitele Westermanna konventu - hodně vypovídá o odkazu Francouzské revoluce – jaký je to odkaz, na to si již musí každý odpovědět sám.

„Občané republikáni, Vendée již není více. Zahynula pod našimi šavlemi svobody i se svými ženami a dětmi. Pohřbil jsem ji v bažinách a lesích u Savenay. Podle vašich rozkazů jsem děti rozdrtil pod kopyty koní a ženy jsem pobil, aby již nemohly rodit další bandity. Nemusím si vyčítat, že jsem vzal jediného zajatce. Vše jsem zhubil. ... Cesty jsou posety mrtvolami, je jich tolik, že místy tvoří hromady. V Savenay se bez ustání popravuje, neboť stále přicházejí bandité, údajně aby se vzdali. Kléber a Marceau zde nejsou. Zajatce nebereme, museli bychom je živit a soucit není revoluční.“