Věk obrazu světa

22.10.2017

Heidegger se ve své přednášce zaobírá novověkou společností a jejím pohledem na svět. V prvé řadě mluví o vědě a výzkumu (tj. o přeměně vědy na výzkum) a rozdělování různých druhů věd. V této části mě zaujal Heideggerův pohled na problém druhů věd - rozdělení na přírodní vědy a historické vědy, po kterých se bytostně požaduje něco diametrálně rozdílného - po přírodních vědách exaktnost a po historických (např. filosofii) neexaktnost. V tomto smyslu tudíž není neexaktnost filosofie nějaká vada, nýbrž přesně to co je po ní požadováno.
Dále se Heidegger volně přesunuje k výkladu o rozdílech pohledu na vědu a vysvětluje, že pohled na vědu a její účel se lišil, tím pádem nemůžeme např. mít za zlé Aristotelovi to, že si myslel, že lehká tělesa stoupají vzhůru. Heidegger mě ve svém výkladu o vědě zaujal i objasnění jakéhosi předpokladu, který vědec musí znát, aby mohl zkoumat určité oblasti svého oboru např. pokud chci zkoumat tělesa, tak musím zároveň vědět, co je to "tělesovost".
Co mě ale na Heideggerově přednášce nadchlo nejvíce bylo navázání na Descarta a jeho "cogito ergo sum". Přesně to je podle Heideggera totiž základní kámen novověkého poznání. Přesně to je začátek konce pohledu na svět minulé doby, doby křesťanského pohledu na svět a zisku poznání, kde byl Bůh jistotou poznání. (Nedílnou součástí naší epochy je podle Heideggera tzv. odbožštění - pocit nejistoty ohledně existence Boha či bohů. Toto odbožštění si ale v žádném případě nesmíme plést s koncem náboženské víry, naopak je to spíše její začátek, protože teprve teď můžeme opravdu mluvit o "víře" v Boha/bohy.) Podle Heideggera ale člověk přešel z jedné jistoty poznání do jiné jistoty poznání - do jistoty člověka samého jakožto subjektu. A právě zde nalézám původ názvu vydání této přednášky - novověký pohled na svět se vyznačuje jako jakýsi obraz, který si každý subjektivně vytváří.
Závěrem si Heidegger klade otázku, díky níž se dostává k tomu, jak by se dále mohl vyvíjet pohled na svět respektive co by mohlo být základem poznání v budoucnu: "Co je jsoucno?" Poté si sám odpovídá tak, že jsoucno se odkrývá jako naprosté nejsoucno - jako Nic. "Ale toto Nic jako to, co není jsoucnem, je nejostřejším opakem pouhé nicotnosti. Toto Nic není v žádném případě nic a právě tak to ani není nějaké něco ve smyslu předmětu, nýbrž je to bytí samo, jehož pravda bude člověku přivlastněna tehdy, až překoná sebe sama jakožto subjekt a to znamená tehdy, až si nebude jsoucno představovat jako objekt."