Věčný proud

21.04.2020

Tak toto je jeden z mála případů, kdy se mi obsahově líbí moderní sbírka básní dost na to, abych si ji chtěla nechat, i když u mě forma většinu času vypíná pozornost. Takže si ji za pár let budu muset přečíst znovu. Autor zažil obě války a jeho tvorba má v sobě onu opravdovost, kterou sám básník deklaruje v básni Poslání. "Až na dno tmy pro ten svůj obraz sestoupil, až na dno tmy, a ještě hlouběji." (Za stínem barev)

Nejvíc mě oslovila titulní báseň. Ale líbily se mi i mnohé další. Jako ukázku do komentáře vybírám celkem tři, i když bych lehce zvládla vybrat pět či šest.

-------------------
Věčné klíčení
-------------------
Déšť padá na pole.
Splývá i se hřbitovy.
A všechno pod ním klíčí zas.

Jak promluví dnes?
A jakými slovy
se mrtví budou ptáti
dnů a nás?!

Čas je v nich stejně
jako v tom, kdo žije.

Snad hlouběji se do nich vryl.
Snad naléhavěji zní jeho melodie,
když pochod stopy jejich
v nás opět oživil.

Tak jdeme.
Živí s mrtvými.
A mrtví s námi všemi.

Tak z času do času neseme ortel svůj.

Hoříme bojem, vírou, nadějemi
pro krásu života.

Pro zítřek všech.

I tvůj!

------------------
Věčný proud
------------------
A jako vlna k vlně
lne jenom mezi břehy,
list s listem k větvi
jen dny je připoután
a všechno, co je živé,
sežehne horký van
a vteřinami zdrusí
jiskřivé chvění hvězd
a člověk pochopit musí,
co dává růži kvést
v proměnách řeky času,
jenž krásu zrodí tím,
že v sobě spaluje krásu,
ohni dá dorůst v dým,
že dny promění v noci,
dá nocím v dnech zanikat,
že proto i z růže,
když vadne,
list k listku k zemi spadne
pro zákon svůj,
pro svůj řád.

----------------
Jen jednou
----------------
Jen jednou člověku je určeno
být světem v tomto světě!

Jen jednou.

Cesta skončí se
a bránou smrti nikdo neprojde
zpět k návratu.

Neboť i cesta k věčné tmě
je cestou vpřed
do proměn bez konce.

Bezcitným mlčením se všechno propadne
v bludiště stínů.

I otázka a odpověď jsou navždy ztraceny
a člověk může snad jen vytušit,
spíš zmýlit se však může v nejistotě své,
když bez naděje proniká
sám ke kořenům.

Bez přestání pak dlouho
hledá smysl života,
v kterém dnem prvním dána otázka
a v odpovědi den je poslední.

Jen jednou je člověku svěřeno
být světem v tomto světě.

K zákonu země nakonec se vrací,
sám náhodný řád shluku atomů,
ze shody zcela dočasné,
by rozpadl se v moudrý chaos bytí,
když přišel čas.

Neboť jen jednou člověk může být
sám sobě světem,
světem bez návrato
do víru všeho dění.

Jen jednou!