Vadí - nevadí
Lukáš Skupa
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/309600/mid_vadi-nevadi-8XO-309600.jpg
4
6
1
Kniha se na příkladu Filmového studia Barrandov zabývá cenzurou v Československu v letech 1962 až 1970. Na základě rozsáhlého archivního výzkumu rekonstruuje základy filmového cenzurního systému a odhaluje vztahy mezi představiteli Československého filmu, Filmového studia Barrandov a cenzurních institucí jako Hlavní správa tiskového dohledu nebo Ideologické oddělení ÚV KSČ. Pojem cenzura neužívá autor, Lukáš Skupa, v jeho tradičním významu, tedy ve smyslu restriktivní instituce, která zakazuje a maří umělecké záměry. V duchu tezí tzv. new censorship chápe cenzuru naopak jako proces komunikace v podobě vyjednávání různých členů rozptýlené cenzurní soustavy, a narušuje tak obvyklé představy o zlých cenzorech na jedné straně a poškozených tvůrcích na straně druhé.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tajemství hradu v Karpatech & Jiří Brdečka |
| 2016 | Vadí - nevadí |
| 2014 | Ostře sledované vlaky |
| 2023 | Cesta do pravěku |
Zevrubný popis systému cenzury v Československu během 60. let na příkladu Filmového studia Barrandov. Skupovi se z perspektivy „nové cenzury“ bez zjednodušování daří objasnit rozptýlený proces cenzurování a komplikovanou síť vztahů mezi vedením Československého filmu, Filmovým studiem Barrandov, zástupci cenzury a jednotlivými tvůrci, aniž by ztratil ze zřetele probíhající politické, společenské či kulturní změny. Částečně se zabývá i obchodními faktory, týkajícími se především koprodukcí, rozpočtů některých filmů či jejich prodeje do zahraničí.
Autor si je zároveň vědom přetrvávajících bílých míst, vyplývajících z utajenosti celého procesu, který je pro dnešní historiky podobně obtížně proniknutelný jako pro – mnohdy nic netušící – filmaře v 60. letech. Jakkoli důkladné studium primárních archivních zdrojů zkrátka neumožňuje popsat, co konkrétně na tom kterém filmu cenzurním orgánům vadilo (pod „ideovost“ nebo „společenskou prospěšnost“ se dalo skrýt kdeco).
Cenzuru Skupa chápe jako proces vyjednávání řady subjektů, tedy ne jako jednostranně probíhající a z podstaty negativní snahu umlčovat svobodné umění (cenzura může mít naopak i produktivní účinky, když filmaře nutí k metaforickému vyjadřování). Kniha zároveň, podobně jako nedávná Filmová kultura severního trojúhelníku, reviduje převládající vnímání 60. let jako období kulturní liberalizace, kdy byla většina pozornosti soustředěna na umělecky náročnější snímky. Diváci ve skutečnosti tehdy stejně jako dnes preferovali odlehčené žánry a vlastně jim tolik nezáleželo na tom, že mohou v kinech vidět formální experimenty jako Sedmikrásky nebo podobenství typu O slavnosti a hostech.
Přehledně strukturovaná kniha pracuje také se zdroji z ostatních uměleckých odvětví, především z literatury, v důsledku čehož občas odbíhá příliš daleko od tématu filmové cenzury, ale zároveň tak poskytuje plastičtější obrázek zkoumané problematiky. Teď už je na Skupových kolezích, aby stejně svědomitě přistoupili k (auto)cenzuře normalizační, uchopitelné zřejmě ještě obtížněji.