Utěšitelky
Ruth Hallo
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/201885/mid_utesitelky-t4C-201885.jpg
4
92
92
Hlavní hrdinka románu Meian sdílí osud statisíců čínských dívek, které Japonci po roce 1937, po okupaci Číny, zavřeli do bordelů a donutili je poskytovat sexuální služby japonským vojákům. Meian se nakonec podaří utéct, ale nemá se kam vrátit. Její vlastní rodina ji zavrhne. Po válce zažaluje spolu s ostatními ženami japonskou vládu, aby se konečně všechny domohly spravedlnosti.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2014 , BránaOriginální název:
Die Trostfrauen , 2012
více info...
Přidat komentář
Válka je zlo. Utěšitelky, (vojenské prostitutky z donucení),zažívaly toto zlo v největší míře. Budu na ně dlouho myslet.
Tahle knížka je prostě pecka. Je to přesně ten typ dílka, které čtete s otevřenou pusou, hltáte každou stránku a nemůžete se odtrhnout. Já se od "Utěšitelek" odlepit nedokázala. Mej-anin příběh byl tak neuvěřitelně smutný, že jsem ji prostě nedokázala opustit. Nechápala jsem, že měla sílu vstát po všech těch kopancích a doteď jsem ohromená její chutí k životu. Já bych na jejím místě tak silná nedokázala být. Osud těchto otrokyň je srovnatelný s oběťmi koncentračních táborů, jenže o těch se mluví, staví se jim památníky a vystavují se fotografie. Je hrozné, že na Utěšitelky je používaný zcela jiný metr. Kde je spravedlnost?
Jsem ráda, že jsem si tuto děsivou a nekonečně smutnou knížku koupila a je mi líto, že ji zná tak málo lidí. Dala mi úplně jiný pohled na svět. Kdybych mohla, nejradši bych "Utěšitelky" vám všem vnutila. Jejich příběh nesmí zapadnout prachem! Lidi musí vědět, jaké hrůzy ty holčičky protrpěly. Zaslouží si nebýt zapomenuty! Tohle je kniha, která se po dočtení neztratí v knihovničce, protože na ni budete ještě dlouho myslet. Nějaká "Gejša" se může jít zahrabat! Tohle je opravdu tragický životní příběh, podle kterého by měli natočit celovečerní film!
Úžasná kniha, hltala jsem každou stránku. Tato kniha není lehké čtení, i já jsem musela některé věci rozdychavat a nechápala jsem jak něco takového se mohlo odehrávat.
Dokud se ke mně nedostala tato kniha, neměla jsem nejmenší tušení o existenci „utěšitelek". Příběh plný násilí, bolesti a bezpráví se mě velmi dotkl. Na mnou oblíbené Japonsko jsem díky tomuto dostala trochu jiný pohled. Kromě faktu, že japonská vláda odmítá přiznat svá provinění a dopřát přeživším ženám trochu spravedlnosti, je asi nejvíce mrazivý postoj samotných Číňanů k celé této věci (obzvláště v porovnání v Koreou, kde se o „utěšitelkách" učí děti i ve škole, jak jsem se dozvěděla).
Knihu mohu rozhodně doporučit, mnoha lidem může vyjevit úplně nové skutečnosti.
Kniha není určitě na pobavení, ale jsem ráda, že jsem se k ní dostala. Informace, které mi poskytla jsem vůbec nevěděla. Jsem zase o něco moudřejší, jen je strašné, že se někomu něco takového dělo a po přežití těch hrůz se k těmto ženám otočí zády i rodina? Tuhle mentalitu opravdu nechápu.
První stránky nejsou pro slabé žaludky. A jinak, někdy ta kniha drhne, jak se tam prolíná i aktuální linka, ale jinak je dobře, že taková kniha vznikla.
Kniha je určitě velice zajímavá svým obsahem. Způsob zpracování už tak zajímavý nebyl - v knize najdeme dvě dějové linie - jedna popisující období během války, druhá se odehrává v současnosti při soudním procesu o odškodném za toto utrpení. Především soudní líčení jsem mimoděk přeskakovala a četla jen to, "co se stalo".
Utěšitelky nejsou oddechovým počtením ani obsahem ani stylem, kterým je knih napsána (doposud přemýšlím, jak nejlépe by se dal vyprávěcí styl R. Hallo popsat). Je to ale jen špička ledovce, Hallo pouze klouže po povrchu událostí. Celková problematika je složitější a komplikovanější, stačí navštívit anglickou verzi wikipedie, abyste pochopili, co tím myslím. Závěrečné rozhodnutí soudu je sice nespravedlivé ale zcela reálné. Jak můžete očekávat, že Japonsko přizná existence utěšitelek, když se za zločiny spáchané svojí armádou omluvilo relativně nedávno?
Pro mě neznámé téma, navíc velmi čtivá kniha. Toto se nedá ani pochopit - tisíce sexuálních otrokyň zavřených na dlouhá léta v jakýchsi chlívcích. Hrubé, surové zacházení. Dech se mi tajil při představě hrůz, ze kterých nebylo úniku. Taková hanba! Přiznám se, že Japonsko jsem dlouho do dospělosti viděla přes Hirošimu a Nagasaki jako zemi obětí. Až později jsem odhalila, že to Japonci byli ti výbojní a zákeřní, schopní nejhorších zvěrstev. I tady se potvrzuje, co o "žlutých ďáblech" píšou jinde. Největším zklamáním pro mě ovšem bylo dočíst se až do závěru knihy. Přece jen jsem doufala v nějakou spravedlnost...ale to bych asi chtěla moc. No, není to detektivka, tak nic neprozrazuju, jen je mi trpko z toho, že stejně jako Turci se za genocidu Arménů nikdy neomluvili, tak ani Japonsko není schopno veřejně přiznat, co zavinilo.
Kniha ve mně zanechala hluboký dojem. O "utěšitelkách" jsem neměla ani tušení, o to víc mě jejich osudy zasáhly. Doporučila bych k přečtení všem a především těm, kteří si myslí, že žijeme těžký život ve špatné době.
Tuto knihu jsem si přečetla na doporučení. Musím říci, že na začátku to byl příběh vskutku mrazivý, krutý, smutný. Vyvolával ve mě pocity soucítění se ženami nucenými být po vůli a na druhé straně pocity znechucení vůči japonským vojákům. Postupně jakoby příběh trošku ztrácel drive. Nicméně je to rozhodně kniha, která stojí za přečtení. Donutí čtenáře více se zamyslet nad krutostmi odehrávajícími se v době okupace a popřemýšlením nad vlastním životem.
No je to pravdivý příběh,o němž se v Číně a Japonsku až do nějaké doby vůbec nesmělo mluvit.Autorka zde popisuje život několika přeživších utěšitelek,které o svém životě chtěly vyprávět.Jinak musím říct,že jsou to velice emotivní příběhy a lituji tyhle ženy,co vše si museli v době druhé světové války prožít,jak se jim poté špatně vracelo do života,jak je rodiny odvrhly za to co dělali nedobrovolně,a poté i čínská náboženství,která vlastně z žen dělala majetek manžela no co si o tom myslet že.... Čínské dějiny vůbec neznám,ale jsem ráda,že jsem si zase něco nového pro mě naprosto neznámého a tím si historii Číny rozšířit,že jsem si mohla přečíst..
Nedá se říct, že jsem si knihu užila. Byl to mrazivý příběh nešťatných a podvedených mladých dívek a žen, které se nechaly nalákat na vidinu nečeho lepšího. Nedivím se jim. Všechny chtěly pomoci svým rodinám a některé z nich mnohdy neměly na výběr.
Je to vskutku naprosto jiná kultura, protože našinec nikdy nedokáže pochopit, jak je možné, že rodina odvrhne své dítě a je schopna úplně popřít jeho existenci, Z toho mi bylo opravdu velmi smutno. Jak to, že i ze dvou sester se rázem můžou stát dvě naprosto cizí osoby? Jak to, že rodina nedokáže pochopit? Jak je možné, že ani po 80 letech, kdy pár z přeživších bylo ochotno podat tohle hrůzné svědectví, se nedočkalo žádné satisfakce a vlády zemí, kterých se to týkalo (především Japonska), odmítlo přiznat vinu a alespoň se omluvit (i když jako by omluva něco zmohla) ? Mei-An a její spolutrpitelky dostaly nějakou finanční částku a tím vším se to celé uzavřelo a smetlo z povrchu země. To je opravdu velice smutné.
Chvílemi bylo vyprávění takové nastavované, jako by bylo třeba něčím vyplnit stránky, ale myslím si, že o tzv.Utěšitelkách by se mělo vědět víc. Zaslouží si to. To co jsem četla, bylo zvěrstvo, ale ve válce se snad ani nic jiného čekat nedá. Jako cenu má tedy člověk a žena konkrétně?
Asi jsem měla zase veliká očekávání. Nedoporučuji slabším povahám, nebo lidem, co nemají rádi válečné a knihy narvané násilím, protože toho je tam opravdu dost. Ale já jsem podobných knih už pár přečetla a musím bohužel říct, že mě to moc neoslovilo. Snad kvůli způsobu, stylu , kterým je kniha napsaná, chyběla mi tam šťáva, nějaké kořeníčko. Občas mi přišly některé pasáže jako vatová výplň, studená jak psí čumák. Ale to může být třeba jen můj dojem.
Kniha ve mě vyvolala především vlnu nechuti k chování tehdejších (nejen japonských) vojáků. Nedokázala jsem pochopit (ani nikdy nepochopím), že rodina odvrhnout svou dceru, jen aby si nepošpinila před sousedy dobré jméno. Tohle mě akorát naštvalo. A to hodně. Nepochopím jejich kulturu, jejich chování. Jinak jsem asi pochopila hlavní myšlenku knihy. A sice, že na historii se nemá zapomínat.
Stát, který zapomene svou historii je odsouzen k tomu, aby si jí prožil znovu. Lidi, co si myslí, že utěšitelky jsou generace, na kterou se za pár let zapomene, tudíž nemá cenu to řešit, jsou neskutečně hloupí a nejraději bych je proklela k podobnému osudu. Ale takový je svět...
Četla jsem už hodně knih z období 2.sv. války, ale především týkající se Židů, dále pak také Němců, odsunutých Němců, o ruském gulagu...a tohle pro mě zase bylo z jiného "soudku", ale opět velice působivé, plné bolesti, zmařených životů, nespravedlnosti a bezmoci. Myslím, že lidé by měli číst takové knihy, aby nezapomínali na hrůzy, které se děli po celém světě.. Nejsmutnější na tom je, že pořád je kolem nás plno lidí, kteří tyto strašlivé věci nechtějí uznat, nebo je považují za normální...
Nejvíce mi bylo líto hlavní hrdinky po té, kdy ji zavrhla celá rodina včetně jejích krajanů. Místo aby jí pomohli. Knihu doporučuji přečíst.
Poskytování sexuálních služeb nedobrovolným způsobem je asi staré jako lidstvo samo. Tyhle ženy však byly okupanty znásilňovány tím nejbrutálnějším způsobem. Jen některé přežily. Nejsmutnější je, že se prakticky nikdy nedovolaly spravedlivosti a omluvy ani od okupantů, ale že je nepřijala zpět ani jejich vlastní, konvencemi sešněrovaná vlastní čínská rodina. Nemají se kam vracet. Řadu let to trvalo, než některé z nich dokázaly v sobě najít sílu vystoupit a samy za sebe bojovat a i když nenalezly příliš slov útěchy od jiných, aspoň se jim podařilo vyříkat se světu, jak to vlastně bylo.
To téma je hodně silné, zajímavé, vědomosti obohacující, spíše se mi nelíbil způsob zpracování .
Utěšitelky
Další důkaz toho, jak krutě se dokáže chovat člověk k jinému člověku. A spravedlnost nikde. Zneužité a mučené cizím národem a pošpiněné svým vlastním. Ani jsem knihu nechtěla dočítat, ale udělala jsem to, protože tenhle skutečný příběh by neměl zapadnout. Je mi z toho špatně. Víc mě zaujal obsah než forma, protože prolínání linií na mě působilo násilně a vyhazovalo mě z děje.