Tiše, aby nás neslyšel...
Krajiny skutečné i snové, sídliště i údolí s chatami. Zvířata, stromy, vítr... Kočka! Muž a žena. V nové knize Ondřeje Macury je příroda svědkem velkých lidských momentů i komických banalit. Někdy se tváří přátelsky a vlídně, častěji je ironická a trpělivě očekává konec iluzí člověka o sobě i o ní. Pomíjivost a plynutí času se odrážejí v nesrozumitelnosti fotografií, které po sobě v albech zanecháváme. Tiše, aby nás neslyšel – kdo?... celý text
Komentáře knihy Tiše, aby nás neslyšel...
Přidat komentář
Macuru mám rád. Co mě na jeho nové knize nepřestává fascinovat je zvláštní zlatý řez mezi romantismem a ironií. Macura má velice bystře zvládnutou „každodennost“, ale zároveň se mu do básní vlamují motivy, které jsou větší než život. Pradávní tvorové, zvláštní krajiny i situace. To byla jeho deviza vždycky, ale tady mám pocit, že je to nádherně sklenuto. V jednu chvíli „ještěrčí jazyky / olizují podlahu metra“, ale pak stačí aby v jiné básni mluvčí básně přítelkyni „přiblížil rukojetí deštníku vzdálené plody“ a utvrdil se tak, že tvoří „dokonalý pár“, abych jako čtenář byl touhle zvláštní „ironickou romantikou“ odzbrojen. Je tam toho ale mnohem víc. Myslím si, že je to jedna z nejlepších sbírek loňského roku, alespoň z nemnoha těch, co jsem měl možnost číst (ještě třeba spolu se Zedníkem nebo Zahladko).
Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:
73 %
84 %
Ondřej Macura také napsal(a)
| 2003 |  Literatura pro 3. ročník SOŠ |
| 2009 |  Netopýři |
| 2013 |  Sklo |
| 2008 | Žaltář |
| 2007 | Indicie |
Myslím, že jsem se s autorem shodla, že básně do strany 20 jsou nejlepší, jinak by byla příliš velká náhoda, že právě to, co se mi nejvíce líbí, umístil na začátek. Zbytek vata.